„Byt, který jsem měla už před svatbou, do společného majetku nepatří. Takže ty i tvoje maminka si na něj můžete rovnou nechat zajít chuť,“ zasmála se Karolína manželovi přímo do obličeje.
Vchodové dveře práskly tak prudce, až se z háčku v předsíni sesunula zarámovaná fotografie. Sklo dopadlo na podlahu a rozletělo se na drobné ostré střepy.
„Ty ses snad zbláznila?“ vyskočil Michal z pohovky, kde už dobrých třicet minut bezmyšlenkovitě mačkal tlačítka na ovladači od televize.
Karolína zůstala stát v předsíni a nohama ze sebe skopávala boty. Ve tváři měla výraz člověka, který si své rozhodnutí dávno promyslel a už se nehodlá vracet zpátky. Ani koutkem oka nezavadila o rozbitý snímek — jejich svatební fotografii pořízenou před pěti lety.
„Volal makléř. Kupující souhlasil s mojí cenou,“ pronesla, prošla kolem Michala a nevěnovala mu jediný pohled. „Zítra podepíšu smlouvy.“
„Jaký kupující, proboha?“ chytil ji Michal za loket. „O čem to vůbec mluvíš?“
„O bytě. O mém bytě,“ zdůraznila tvrdě a vytrhla mu ruku. „O tom, který mi rodiče pořídili ještě před svatbou.“
Michal zůstal stát uprostřed obývacího pokoje jako přimražený. V té místnosti spolu vybírali každý kus nábytku, každou lampu, každý hrnek i polštář. Pět let života. Pět let ve dvoupokojovém bytě v patnáctém patře, s výhledem k řece.
„A kam chceš jít?“ zeptal se, ale hlas se mu nepatrně zlomil.
„Já nikam. Vy půjdete. Ty a maminka,“ podívala se mu Karolína konečně do očí. „Našla jsem vám docela útulnou garsonku. První měsíc je zaplacený, dál už si poradíte sami. A víš, co je na tom nejlepší? Okna vedou přímo na skládku. Aspoň budete mít pořád o čem mluvit.“
O čtyři hodiny dřív seděla Karolína v kanceláři svého nadřízeného. Oldřich Moravec, zavalitý muž blížící se šedesátce, jí už půl hodiny rozvláčně vysvětloval, proč jí za žádných okolností nemůže přidat.
„Musíš to chápat, Karolíno, je krize. Všichni teď utahujeme opasky,“ rozhodil rukama a na zápěstí se mu v ranním slunci zaleskl masivní zlatý náramek hodinek.
Karolína nejdřív sklopila oči k jeho novým italským koženým botám, potom přejela pohledem k fotografii jachty v Turecku, která visela na zdi. V tu chvíli se v ní cosi nepříjemně převrátilo. Tři roky táhla na zádech půl oddělení, přicházela dřív než ostatní a odcházela jako poslední. A k čemu jí to bylo?
„Pane Moravče, mám hypotéku,“ zalhala, i když byt byl dávno bez jediné zástavy a patřil jen jí. „Potřebovala bych vědět, jaké mám vyhlídky.“
„Vyhlídky, vyhlídky…“ opřel se pohodlně do křesla. „Možná by ses měla hlavně dobře vdát. Ať tě živí manžel. I když… pokud se nemýlím, ty už vdaná jsi, že?“
Karolína sevřela zuby. Před pěti lety si Michala brala jako schopného programátora s ambicemi a slibnou budoucností. Jenže teď přežíval z náhodných zakázek a většinu času trávil na gauči tím, že „hledal sám sebe“. O tom se svému šéfovi rozhodně svěřovat nechtěla.
„Dobře. Děkuji za upřímnost,“ zvedla se Karolína ze židle. „V tom případě pro vás mám žádost.“
„Jakou žádost?“ naklonil se Oldřich Moravec dopředu.
„Výpověď. Odcházím z vlastní vůle.“
Jakmile vyšla z kanceláře, telefon se jí málem rozpálil v ruce. Volal Oldřich Moravec, potom kolegové a nakonec i matka.
„Karolíno, je s tebou všechno v pořádku?“ ozval se ze sluchátka ustaraný hlas.
„Ano, mami. Všechno je skvělé,“ kráčela Karolína ulicí a zhluboka do sebe nasávala vzduch, který jí najednou připadal jako svoboda. „Dala jsem výpověď.“
Na druhém konci nastalo krátké mlčení.
„A co budeš dělat teď?“ zeptala se matka opatrně.
„Co teď?“ Karolína se zastavila před výlohou klenotnictví. „Prodám byt a odjedu.“
„A Michal?“
„Co s Michalem?“ pousmála se Karolína jedním koutkem úst. „Je dospělý. Nějak se zařídí. Spolu s maminkou.“
Když se Karolína po schůzce s realitním makléřem vrátila domů, Michal seděl v kuchyni. Jeho matka, Ladislava Doležalová, stála u sporáku a cosi míchala v hrnci.
„No konečně,“ přejela snachu hodnotícím pohledem. „Už jsme si mysleli, že ani k večeři se neuráčíš dorazit.“
„Dobrý den, paní Doležalová,“ položila Karolína klíče na malou skříňku u dveří. „Čemu vděčíme za návštěvu? Měla jsem za to, že přijdete až o víkendu.“
„Syna přece nemůžu jen tak nechat bez dozoru,“ stáhla žena rty do úzké čárky. „Zhubl. Hned je vidět, že ho nikdo pořádně nekrmí.“
Michal se provinile pousmál.
„Maminka měla starost.“
„Samozřejmě že jsem měla starost!“ obrátila se Ladislava Doležalová zpátky ke sporáku. „Když se manželka celé dny někde toulá a o muže se nestará, jak bych se nebála?“
Karolína došla k lednici, vytáhla láhev vody a napila se. Pět let. Pět dlouhých let pořád dokola to samé. Každý týden. Každý měsíc. Nekonečné soupeření o to, kdo se o „Michálka“ stará lépe.
„Víte, že chodím do práce,“ řekla klidně a znovu se napila. „Tedy… chodila jsem. Dnes jsem dala výpověď.“
Michal se zakuckal čajem.
„Cože?!“
„Dala jsem výpověď,“ zopakovala Karolína. „A rozhodla jsem se ještě pro jednu věc.“
Ladislava Doležalová pomalu odložila naběračku a v kuchyni na okamžik ztuhla atmosféra.