„Co ještě?“ vydechl Michal.
„Prodám byt.“
Na kuchyň se sneslo ticho. Tak hutné, že najednou bylo slyšet i pravidelné kapání vody z kohoutku, který někdo nedotáhl.
Michal se bezradně podíval nejdřív na matku, potom na Karolínu.
„Ale… jak prodáš byt? Vždyť tady bydlíme. Je to náš domov. Už pět let.“
„Přesně tak,“ opřela se Karolína dlaní o hranu linky. „Vy tu bydlíte. V mém bytě. Dostala jsem ho ještě před svatbou a mám plné právo s ním naložit, jak uznám za vhodné.“
Ladislava Doležalová zbledla.
„Michale, tohle jí přece nemůže projít! Vždyť je to vaše rodinné zázemí!“
„Ale může,“ odpověděla Karolína a koutky úst se jí sotva znatelně zvedly. „Majetek nabytý před manželstvím se při rozvodu nedělí. A my dva se, Michale, budeme velmi brzy rozvádět.“
„Cože?!“ vykřikli matka se synem téměř současně.
„Už jsem se rozhodla,“ položila Karolína sklenici na stůl. „Zítra podepisuji kupní smlouvu.“
Otočila se a odešla z kuchyně, nechala je tam stát v jejich úžasu a bezmoci. V ložnici vytáhla ze skříně kufr a začala do něj systematicky skládat svoje věci. Košile, prádlo, kosmetiku, dokumenty. Překvapilo ji, že necítí žádnou bolest. Ani lítost. Jen obrovskou únavu a spolu s ní něco, co se až podezřele podobalo úlevě.
Dveře se prudce otevřely. Na prahu stál Michal.
„Zbláznila ses?“ vypadal naprosto vykolejeně. „Jak můžeš jen tak škrtnout všechno, co jsme měli?“
Karolína zvedla oči od kufru.
„Jen tak? Pět let jsem nás oba živila. Pět let jsem poslouchala tvoji matku, jak mi vysvětluje, že jsem mizerná manželka. Pět let jsem čekala, až dospěješ a začneš za svůj život nést odpovědnost.“
„Hledal jsem sám sebe!“ vyhrkl Michal. „Ty vůbec nechápeš, jak důležité je najít to, k čemu má člověk opravdový talent!“
„Chápu,“ přikývla klidně. „Jenže hledání sebe sama nemůže trvat věčně. Zvlášť když tvoje žena mezitím dře ve dvou pracích.“
Michal klesl na kraj matrace, jako by mu najednou došla síla.
„Proč zrovna teď? Co se stalo?“
Karolína zaklapla kufr.
„Dnes mi šéf oznámil, že žena nepotřebuje kariéru, když má manžela. A v tu chvíli mi došlo, že už nechci být ani jeho podřízená, ani tvoje manželka.“
Ve dveřích se objevila Ladislava Doležalová.
„Michálku, neponižuj se před ní! Když chce odejít, ať si jde, kam chce!“ Pak se obrátila ke Karolíně a v očích se jí zablesklo. „Ale byt neprodáš. Můj syn na něj má právo.“
Karolína se zasmála. Krátce, ostře, bez radosti.
„Nemovitost, kterou jsem měla před svatbou, není společný majetek. Takže ty i tvoje maminka z ní můžete sundat oči.“ Podívala se přímo na Michala. „Jestli chcete, můžu vám pronajmout nějaké malé 1+kk. Když jste tak sehraný tým, můžete bydlet spolu. I když… tvoje matka má přece vlastní byt, ne?“
Michal vyskočil.
„Karolíno, počkej! Promluvíme si. Změním se, přísahám.“
„Pozdě,“ vzala kufr za madlo. „Už pět let je pozdě.“
O den později seděla Karolína v kavárně naproti administrativní budově, kde ještě včera pracovala. Na druhé straně stolku seděla její dávná kamarádka ze školy, Aneta Tomášeková, a zamyšleně míchala kávu.
„A co teď?“ zeptala se. „Opravdu to všechno necháš za sebou?“
„Nenechávám,“ opravila ji Karolína a zadívala se z okna. „Začínám znovu. Víš, když jsem Michalovi řekla, že byt prodávám, první, co udělal, bylo, že zavolal mamince. Ani se mě nepokusil zastavit. Nehledal řešení. Prostě běžel za maminkou.“
Aneta pomalu zavrtěla hlavou.
„Nikdy jsem nepochopila, co jsi na něm viděla.“
„Možnost,“ pousmála se Karolína trpce. „Myslela jsem, že z něj ještě něco bude.“
„A místo toho máš dvaatřicetiletého chlapa, který volá mamince, když mu žena oznámí rozvod,“ poznamenala Aneta a napila se kávy. „Kam půjdeš?“
„Do Ústí nad Labem,“ řekla Karolína a tentokrát se usmála opravdověji. „Pamatuješ si Kristýnu Moravecovou? Otevřela si tam designové studio. Nabídla mi práci.“
„Ty fakt odjedeš?“ Aneta na ni překvapeně pohlédla. „A co…“
„Co přesně?“ skočila jí do řeči Karolína. „Co mě tady drží? Práce, kde mi vysvětlují, že místo ženy je doma? Manžel, který se za pět let nedokázal najít? Tchyně, podle níž bych měla snad vlastním dechem leštit podlahu kolem jejího synáčka?“
Aneta chvíli mlčela. Pak se zeptala opatrněji:
„Nemáš strach? Nové město, nová práce…“
„Mám,“ přiznala Karolína bez okolků. „Ale víš, čeho se bojím mnohem víc? Že se za deset let probudím a zjistím, že se nezměnilo vůbec nic. Že pořád táhnu na zádech nedospělého manžela a snáším jeho matku, která je přesvědčená, že nejsem pro jejího syna dost dobrá.“
Vtom se Karolíně rozezvonil telefon. Na displeji svítilo Michalovo jméno.
„Nevezmeš to?“ zeptala se Aneta.
Karolína zavrtěla hlavou.
„Ne. Ať si zvyká.“
Telefon utichl. Jenže sotva obrazovka zhasla, rozsvítila se znovu. Tentokrát volala Ladislava Doležalová.
„Už nastupuje i tchyně,“ poznamenala Karolína a hovor odmítla. „Nejspíš mi chce vysvětlit, jak nevděčná jsem.“
Aneta se naklonila blíž.
„A nemůžou ten prodej nějak napadnout? Pořád jste manželé…“
„Nemůžou,“ odpověděla Karolína jistě. „Už před měsícem jsem to probírala s právníkem.“