„Jsi povinná,“ prohlásila Jaroslava a usrkla si z mého sběratelského oolongu tak hlasitě, jako by protahovala ucpaný odpad ve dřezu. „Vzala sis mého syna, takže jsi převzala nejen jeho aktiva, ale i pasiva. A já jsem jeho hlavní pasivum. Tedy… fuj, aktivum! Prostě, Veroniko, nedělej ze sebe nechápavou, vytáhni kartu.“
Podívala jsem se na tchyni. V očích, orámovaných čímsi černým jako uhel, měla výraz bulteriéra, který právě zahlédl opuštěný párek. Můj muž Michal seděl vedle mě a zatáhl hlavu mezi ramena tak hluboko, až připomínal vystrašenou želvu v hrubě pleteném svetru.
„Jaroslavo,“ pronesla jsem klidně a pro jistotu odsunula mističku se sušenkami o kus dál, než by si ji stačila přivlastnit také. „Pojďme si vyjasnit právní stránku věci. Na matrice jsem se zavázala k lásce a věrnosti Michalovi, ne k financování vašich osobních pyramidových projektů.“
Tchyně ztuhla s perníčkem napůl cesty k ústům. Přesně v tu chvíli narazila kosa na kámen. Přesněji řečeno, její bezbřehá drzost na můj velmi zdravý nezájem nechat se vydírat.
Začalo to celé před třemi měsíci. Michala propustili. Firma, kde pracoval jako inženýr, se sesypala s elegancí domečku z karet postaveného v průvanu. Michal je skvělý chlap, šikovný, chytrý, jen má duši citlivou jako porcelánový hrnek po babičce. Zatímco rozesílal životopisy a chodil po pohovorech, rodinný rozpočet jsem bez většího dramatu táhla já. Pracuji jako finanční analytička a čísla mám upřímně raději než hysterické scény.
Jaroslava však zavětřila změnu. Jakmile pochopila, že se synův příjem dočasně propadl, usoudila, že krmné místo se přesouvá směrem ke mně.
Dřív tahala peníze z Michala. Jednou na „akutní zákrok“, podruhé na výměnu oken, která se u ní měnila častěji než nálada u puberťáka. Michal si povzdechl, ale zaplatil. „Je to máma,“ říkával. Teď se kohoutek zavřel a máma se rozhodla napojit přímo na pramen.
První varování přišlo ještě nenápadně.
„Verunko,“ zazpívala mi před týdnem do telefonu. „Přišlo mi vyúčtování za byt a ty částky jsou příšerné. Michal mi to nebere. Pošleš mi tisíc dvě stě padesát korun?“
Poslala jsem je. Nechtěla jsem manžela zbytečně stresovat, protože zrovna dokončoval důležitý testovací úkol pro jednu firmu.
Druhé upozornění už nezvonilo, ale dunělo jako poplach. Jaroslava se u nás objevila bez ohlášení přesně ve chvíli, kdy jsme večeřeli.
„Jé, krevety!“ vykřikla a bez zouvání zamířila rovnou do kuchyně. „A pořád tvrdíte, že nejsou peníze.“
„Peníze mám já,“ usmála jsem se. „Michal je teď dočasně na tvůrčím odpočinku.“
„No právě!“ svalila se na židli, jako by jí patřila odjakživa. „Ty je máš. A matka tvého muže má jen vysoký tlak a starou pohovku. Když už jsme u té pohovky, vyhlédla jsem si rohovou, model Bergamo. S masáží… totiž, prostě s masáží. Stojí jen třicet sedm tisíc pět set. Vezmeš si ji na splátky na sebe? Tobě to schválí, máš poctivý obličej.“
Tehdy jsem to ještě obrátila v žert a řekla, že můj obličej je v bance na černé listině kvůli nadměrné kráse.