Jenže Jaroslava můj vtip nevzala. Nezasmála se ani koutkem úst. Jen se stáhla do sebe a ztichla tak nebezpečně, jako kobra schovaná v záhonu kopru.
A dnes přišlo velké finále.
„Vy to vůbec nechápete!“ Jaroslava si dramaticky přitiskla dlaň na hruď, přesně na místo, kde normální lidé mívají srdce a ona zřejmě vestavěnou kalkulačku. „Volají mi vymahači! Vzala jsem si půjčku. Malou.“
„Na co?“ zeptal se Michal potichu.
„Na kurz Bohyně hojnosti: jak otevřít peněžní proud,“ vyhrkla. „To byla investice!“
Čaj mi zaskočil v krku. Michal si zakryl obličej oběma rukama.
„Mami,“ zasténal, „ty sis půjčila pětasedmdesát tisíc na to, aby tě někdo učil… dýchat?“
„Na tom teď nezáleží!“ usekla ho. „Podstatné je, že se ten proud neotevřel. Asi mám zanesené čakry. Jenže splátka je zítra. Veroniko, ty přece máš peníze na vkladu. Vím to, Michal mi to říkal. Zaplať to za mě a já ti potom… z důchodu…“
„Jaroslavo,“ založila jsem si ruce na prsou, „mám lepší návrh. Prodáte chatu, na které pěstujete výhradně plevel a v Michalovi pocit viny, a dluh si uhradíte sama.“
„Chatu?!“ zaječela, až se mi zachvěla lžička v hrnku. „To je rodinné dědictví! Můj dědeček se tam před deštěm přikrýval lopuchem! Jak něco takového vůbec můžeš říct? Ty bezcitná… sucháro! Michale, řekni jí něco!“
Otočila se k synovi s naprostou jistotou, že se jí jako vždy zastane. Byla zvyklá, že Michal je měkký jako plastelína. Jenže zapomněla, že i plastelína na mrazu ztvrdne na kámen. A v naší kuchyni bylo v tu chvíli zatraceně ledovo.
„Mami,“ Michalův hlas se nejdřív zachvěl, ale pak se zpevnil. „Veronika má pravdu. Tvoji Bohyni platit nebudeme.“
„Cože?“ zamrkala tak prudce, až se jí z řas začala drolit levná řasenka. „Ty zradíš vlastní matku kvůli téhle… kancelářské kryse?“
„Ta krysa živí tvého syna a platí tenhle byt,“ odpověděla jsem klidně. „A mimochodem, krysy jsou velmi inteligentní zvířata. Na rozdíl od vás nevlezou dvakrát do stejné pasti.“
Jaroslava vyskočila ze židle. Ta s rachotem odjela dozadu.
Vzápětí vyběhla do chodby a práskla dveřmi tak silně, že mi z věšáku spadl klobouk.
„Promiň,“ zamumlal Michal a začal sbírat střepy z hrnku, který jeho matka ve svém hereckém záchvatu smetla ze stolu.
„Nic se neděje,“ objala jsem ho. „Bylo to skoro zábavné. Jako v cirkuse, jen klaun byl zlý a bez make-upu.“
Mysleli jsme si, že tím to skončilo. Byli jsme dojemně naivní. Ve skutečnosti to byla jen předehra.
O tři dny později mi zazvonil telefon v práci.
„Paní Veroniko Viktorová? Voláme z banky Rychlé peníze – dlouhý smutek. Vaše tchyně vás uvedla jako ručitelku. Dostala se do prodlení se splátkou a podle smlouvy zahajujeme vymáhání částky po vás.“
Položila jsem sluchátko a napočítala do deseti. Pak do dvaceti. Nakonec jsem si představila Jaroslavu v kostýmu obří krevety, jak se vaří v kotli. Trochu se mi ulevilo.
Večer jsem za ní jela. Dveře do bytu nebyly zamčené. Uvnitř byl cítit kozlík lékařský a staré hadry. Jaroslava ležela na pohovce s mokrým ručníkem na čele a předváděla umírající labuť, kterou někdo sestřelil právě ve chvíli, kdy se chystala ke kariérnímu vzletu.