„Odcházím z tohoto světa,“ oznámila hrobovým tónem a pootevřela jedno oko. „Tlak mám dvě stě na nulu. Srdce mi mlátí jako pneumatické kladivo. To všechno kvůli tobě.“
„Jaroslavo,“ posadila jsem se na kraj křesla a snažila se mluvit klidně, „byla jsem v bance. Vy jste na té ručitelské smlouvě napodobila můj podpis?“
„Nenapodobila!“ vyletěla do sedu tak svižně, že na svůj smrtelný stav okamžitě zapomněla. „Jen jsem si to trochu nacvičila. Ruka se mi třese, jsem stará žena. A vůbec, jsme přece rodina. Copak záleží na tom, čí je tam klikyhák?“
„Záleží na tom dost,“ vytáhla jsem mobil. „Padělání dokumentů je trestný čin. Za podobné věci se dá jít i na pár let do vězení. A slyšela jsem, že ve věznici dávají těstoviny zadarmo, takže aspoň stravování byste měla vyřešené.“
Zbledla tak prudce, až začala barevně splývat s vybledlou tapetou za sebou.
„Ty… ty bys nechala zavřít matku svého muže?“
„Já ne,“ pokrčila jsem rameny. „Banka nejspíš s velkou chutí. Ale pokud se rozumně dohodneme, můžu to ještě zastavit.“
Jaroslava přimhouřila oči. Bylo skoro slyšet, jak se jí v hlavě, vycvičené na drobné podvůdky a citové vydírání, pomalu roztáčejí rezavá kolečka.
„Co po mně chceš?“
„Za prvé sepíšete prohlášení, že ten dluh je výhradně váš. Za druhé převedete chalupu na Michala. Darovací smlouvou. Hned zítra. Aby vám ji nesebrali vymahači. My ji prodáme, zaplatíme z toho váš úvěr na tu vaši ‚Bohyni hojnosti‘ a co zůstane, dostanete na živobytí.“
„Nikdy!“ zaječela, jako bych jí navrhla transplantaci duše do vysavače. „To je vydírání!“
„Ne,“ opravila jsem ji. „Tomu se říká krizové řízení. Buď chalupa, nebo pryčna. Výběr máte jako ve školní jídelně: kaše, nebo těstoviny, ale najíst se musíte tak jako tak.“
Zkoušela se hádat. Pak spustila slzy. Nakonec dokonce naznačila mdloby, ale včas jsem ji upozornila, že na ni vyliju kbelík studené vody. Okamžitě si to rozmyslela, patrně ze strachu, aby nepoškodila laminát.
Nakonec zvítězil zdravý rozum. Anebo spíš strach z ústavního ubytování na státní náklady.
O týden později už se vyřizovaly papíry. Chalupa, ten pomník zanedbané údržby a celoživotního odkládání oprav, zmizela z nabídky překvapivě rychle. Peníze stačily na doplacení jejího úvěru za „Bohyni hojnosti“ a ještě něco málo zbylo.
Skutečné finále se ale odehrálo až při rodinné večeři, kterou Jaroslava prosadila jako oslavu „usmíření“. Bylo jasné, že v hlavě chystá odvetu.
Stůl se prohýbal pod mísami salátů, v nichž majonéza převyšovala zeleninu v poměru, který by vyděsil i výživového poradce. Jaroslava seděla v čele jako panovnice nad říší vařených vajec a sterilovaných okurek.
„Tak tedy, děti moje,“ začala sladce a zvedla skleničku domácí pálenky, „konec dobrý, všechno dobré. Veronika se ke mně sice zachovala krutě, když mě připravila o mou živitelku půdu, ale já jsem moudrá žena, a proto odpouštím. Mimochodem, Michálku, viděla jsem reklamu. Prodávají tam jedinečné filtry na vodu se stříbrnými ionty. Jen za deset tisíc. Voda je po nich skoro svatá! Po téhle špíně se přece musíme všichni očistit. Veroniko, ty to určitě zaplatíš, že? Jako omluvu.“
Michal se zakuckal bramborovým salátem. Já jsem velmi pomalu odložila vidličku.
„Jaroslavo,“ pronesla jsem a usmála se tím nejdravějším úsměvem, jaký jsem měla v zásobě, „víte, že stříbrné ionty ve větším množství mohou způsobit argyrii? Kůže po ní zmodrá. Vám by to vlastně slušelo. Byla byste jako Avatar, jen v důchodovém provedení.“