„Zase si ze mě utahuješ!“ nafoukla se Jaroslava dotčeně, až jí ztuhly koutky. „Já požaduju trochu úcty! Jsem matka! A vůbec, pustila jsem tě do rodiny!“
„Byt je můj,“ připomněla jsem jí klidně.
„To je úplně jedno!“ máchla rukou tak prudce, že miska se salátem jen taktak neskončila na ubruse. „Máte povinnost se o nás postarat. Třeba ve mně dřímá podnikatelský talent! Třeba bych si konečně rozjela vlastní byznys!“
„Jaký konkrétně?“ zeptal se Michal a napil se vody. „Velkovýrobu problémů s celostátní distribucí?“
Jaroslava zrudla tak, že by se na ní daly ohřívat řízky.
„Jak si to dovoluješ!“ vyštěkla. „To tě naučila ona? Poslušný pejsek! Já jsem se pro tebe celý život obětovala! Chtěla jsem, abychom se měli dobře, abychom žili jako lidi! A vy dva…“
V tu chvíli zřejmě usoudila, že je čas vytáhnout nejtěžší kalibr.
„Jestli mi okamžitě nedáte peníze na ty filtry,“ zasyčela slavnostně, „tak se k vám nastěhuju! Svůj byt pronajmu a budu bydlet tady u vás v obýváku. A každý den tě, Veroniko, budu učit, jak se má správně vařit polévka!“
U stolu se rozhostilo ticho.
To už nebyla obyčejná výhrůžka. To byla apokalypsa v domácím balení. Představa společného bydlení s Jaroslavou se rovnala dobrovolnému zavření do klece s vyhladovělým mývalem, který má poruchu nálad a přístup k rodinnému rozpočtu.
Pohlédla jsem na Michala.
On se usmál.
Ne nervózně. Ne omluvně. Ale široce, vyrovnaně a s takovou jistotou, až jsem zpozorněla.
„Mami,“ pronesl a vytáhl z kapsy složený papír, „mimochodem, našel jsem si práci. Dnes mi poslali nabídku. Hlavní projektový inženýr. Plat je takový, že by se ti o něm ani nezdálo.“
Jaroslavě se rozzářily oči jako dva reflektory namířené do mlhy.
„Synáčku!“ vydechla a během vteřiny přešla z válečného režimu do režimu cukrové vaty. „Já to věděla! Moje krev se nezapře! Tak vidíš, teď se konečně odrazíme ode dna. Koupíme ty filtry, nový gauč, mně kabát, možná i lázně…“
„Ne, mami,“ přerušil ji Michal pokojně. „Nekoupíme nic z toho. S Veronikou jsme to probrali. Budeme si brát hypotéku na větší byt. A dokud nenaspoříme dostatečnou rezervu, jedeme v přísném úsporném režimu.“
„Jak jako?“ ztuhla.
„Úplně normálně. A ještě jedna věc.“ Michal se pohodlně opřel. „Když ses teď tak ponořila do energií, aur a podobných věcí, došli jsme k závěru, že hmotné statky by ti vlastně mohly škodit. Peníze jsou nízké vibrace, mami. Nechceme ti kazit karmu.“
„Cože?!“ zalapala po dechu, jako by jí někdo sebral kyslík i platební kartu najednou. „Jaké vibrace? Dej mi peníze!“
„Nemůžu,“ rozhodil Michal rukama s nevinným výrazem. „Veronika je u nás finanční ředitelka. Veškeré žádosti musí jít přes ni.“
Jaroslava se pomalu otočila ke mně. Její obličej připomínal zmuchlanou bankovku, kterou bankomat odmítá přijmout už potřetí za sebou.
„Ty…“ procedila mezi zuby.
„Já,“ skočila jsem jí do řeči a dopila zbytek ovocné šťávy, „investuji výhradně do projektů s budoucností. A vy, maminko, jste vysoce rizikové aktivum. Toxické, nestabilní a s nulovou návratností.“
Od toho večera uběhlo půl roku.
Michal ve své nové práci opravdu září a my jsme si mezitím pořídili větší byt. Jaroslava? Ozve se přibližně jednou za měsíc, postěžuje si na počasí, zdraví, sousedy a morální úpadek společnosti, ale o peníze už si neříká. Zřejmě pochopila, že banka „Syn a snacha“ jí definitivně odebrala provozní licenci.
Nedávno jsem se navíc dozvěděla, že nastoupila jako domovnice. Všem tvrdí, že to dělá kvůli „kontaktu s lidmi“, jenže my víme své. Teď má konečně oficiální důvod sledovat, kdo za kým chodí, v kolik se vrací domů a co nese v tašce. Vlastně našla práci snů: může strkat nos do cizích záležitostí a ještě za to dostává zaplaceno.