Veronika zůstala stát ve dveřích ložnice a beze slova hleděla na spoušť, kterou Dagmar napáchala v její skříni. Některé police byly úplně prázdné, jako by se jimi prohnala vichřice a smetla všechno, co jí přišlo do cesty. Na posteli ležela pečlivě srovnaná hromádka toho, co smělo zůstat: šedé halenky, tmavé sukně ke kolenům, nevýrazné svetříky. Přesně takové oblečení, jaké podle tchyně příslušelo slušné vdané ženě.
„Kde mám věci?“ zeptala se Veronika hlasem, který se jí třásl potlačovaným vztekem.
Dagmar se ani neotočila. Stála u zrcadla a právě na stěnu připevňovala nový rámeček s fotografií nějakého cizího muže. Naprosto klidně pronesla:
„Vyhodila jsem pár nevhodných hadříků. Vdaná ženská se nemá producírovat v tak vyzývavých kouscích. Teď konečně vypadáš jako důstojná manželka mého syna.“
Veronice připadalo, jako by v ní něco prasklo. Rok. Celý dlouhý rok snášela tuhle vládu převlečenou za péči. Rok poslouchala poučky o tom, jak správně uvařit svíčkovou, jak skládat prádlo, jak vítat manžela, když se vrátí domů. Rok se dívala, jak se její dvoupokojový byt mění v přeplněné muzeum špatného vkusu, plné cetek, deček a obrázků s koťaty.
„To byla moje oblíbená červená halenka!“ vyhrkla Veronika a v očích ji začaly pálit slzy. „A ty modré šaty mi Radek dal k narozeninám!“
„Byly moc krátké,“ odvětila tchyně a jen lhostejně pokrčila rameny, zatímco do zdi zatloukala další hřebík. „A výstřih měly naprosto nepřijatelný. Co by si lidé pomysleli? Že si můj syn vzal nějakou lehkomyslnou ženskou?“
„Radku!“ vykřikla Veronika a vyběhla na chodbu. „Radku, okamžitě pojď sem!“
Manžel se objevil z kuchyně se sendvičem v ruce a na tváři měl provinilý, nejistý úsměv.
„Veru, co se děje? Máma říkala, že ti chtěla jen pomoct protřídit šatník…“
„Pomoct?“ Veronika se skoro zalkla rozhořčením. „Vyhodila mi půlku oblečení! Bez mého svolení! A ještě k tomu ve chvíli, kdy jsem nebyla doma!“
Radek přešlápl z jedné nohy na druhou a zjevně nevěděl, kam s očima.
„Mami, možná ses jí měla nejdřív zeptat…“ začal opatrně.
„Na co se ptát?“ Dagmar vyšla z ložnice s vrtačkou v ruce. „V rodině je přece všechno společné. Byt je společný, věci jsou společné. A já jsem tady nejstarší žena, takže mám právo udělat pořádek.“
„Společný?“ Veronice se rozlil žilami ledový vztek. „Jaký společný? Tenhle byt jsem koupila za svoje peníze ještě před svatbou! Prodala jsem babiččin malý byt a zbytek doplatila ze svých úspor!“
„Verunko, nekřič,“ požádal ji Radek, ale v jeho hlase nebyla ani stopa rozhodnosti. „Máma už není nejmladší. Sama to má ve svém bytě těžké. Výtah tam pořád nefunguje, topení zlobí…“
„A tady má dost sil na to, aby mi rozebrala celý život!“ Veronika se prudce otočila zpátky k tchyni. „Rok poslouchám vaše kázání! Rok mi přestavujete nábytek, věšíte po stěnách svoje obrázky a poučujete mě, jak mám žít! Ale tohle už jste opravdu přehnala!“
Dagmar se k ní jen pomalu otočila s výrazem člověka, který se necítí ničím vinen.