Dagmar odložila vrtačku na nízkou skříňku vedle sebe a založila si ruce na prsou, jako by právě ona byla ta ukřivděná.
„Snažím se tě vychovávat, ty nevděčnice,“ pronesla ledově. „Ukazuju ti, jak se má chovat pořádná manželka. A ty místo vděku křičíš na staršího člověka. Kde máš úctu?“
„Úctu?“ Veronika cítila, jak se v ní přetrhává poslední zbytek sebekontroly. „K někomu, kdo zachází s mými věcmi, jako by mu patřily? K někomu, kdo z mého bytu během jednoho roku udělal skladiště vlastních cetek a vzpomínkových krámů?“
Dagmar na okamžik ztuhla. Přes tvář jí přeběhl stín překvapení. Za celou dobu, co spolu bydlely pod jednou střechou, si Veronika nikdy nedovolila zvýšit hlas takhle naplno.
„Radku! Slyšíš, jak se mnou tvoje žena mluví?“ obrátila se Dagmar okamžitě na syna, jako by u něj hledala soudce i ochránce zároveň.
Jenže Veronika už nedokázala couvnout. V hlavě jí vyvstala červená halenka, kterou tchyně bez mrknutí oka vyhodila. Dostala ji od nejlepší kamarádky. Pak modré šaty — úplně první dárek od Radka. Nebyly to jen kusy látky. Byly v nich schované vzpomínky, chvíle, které pro ni něco znamenaly, malé části jejího života i jí samotné.
„Dost!“ Veronika se obrátila přímo k Dagmar a poprvé za celý ten rok se jí podívala zpříma do očí. „Tohle končí. Už nehodlám snášet ani minutu z toho, co tady předvádíte.“
„Verunko, uklidni se,“ zkusil do toho vstoupit Radek, ale Veronika ho prudkým gestem zastavila.
„Ne, neuklidním se!“ vyhrkla a přešla na tykání tak přirozeně a ostře, že Dagmar překvapeně pozvedla obočí. „Když máš dost energie na to, abys mi tahala nábytek po bytě, vyhazovala moje oblečení a vrtala díry do zdí, pak určitě zvládneš i vyjít do pátého patra ve vlastním domě.“
„Jak se opovažuješ!“ Dagmar se napřímila. „Jsem matka tvého manžela!“
„A co má být?“ Veronika došla ke dveřím a rázně je otevřela dokořán. „To ti snad dává právo řídit můj život? Tenhle byt je můj. Měla jsem ho ještě před svatbou. Takže odsud okamžitě odejdi!“ vydechla, vyčerpaná vztekem, a ukázala tchyni ke dveřím.
Dagmar zůstala stát s pootevřenými ústy. Radek zbledl, jako by mu někdo podrazil nohy.
„Veroniko, co to děláš? Máma přece…“
„Tvoje máma se o sebe postará výborně!“ Veronika neustoupila ani o krok od otevřených dveří. „Když dokáže celé hodiny přehrabovat moji skříň, tahat skříňky z místa na místo a montovat police, je naprosto schopná žít sama.“
„Radku!“ Dagmar rozhodila rukama a obrátila se k synovi s výrazem uražené královny. „Ty jí dovolíš, aby se mnou takhle jednala?“
Radek těkal pohledem od jedné k druhé. Bylo vidět, že neví, na čí stranu se postavit a jaká slova zvolit, aby se všechno nerozsypalo ještě víc. Veronika jeho bezradnost vnímala, ale tentokrát už v sobě nenašla ani špetku ochoty ustoupit.
„Vyber si,“ řekla manželovi pevně. „Buď si tvoje matka sbalí věci a vrátí se do svého bytu, nebo podám žádost o rozvod. A připomínám ti — tenhle byt je MŮJ. Mám plné právo rozhodnout, kdo v něm bude bydlet.“
Dagmar se ještě pokusila nasadit svůj obvyklý povýšený tón.
„Jsi hloupá, Veroniko. V rodině přece neexistuje žádné moje a tvoje. Všechno je společné.“
„NENÍ!“ vybuchla Veronika. „Ten byt je MŮJ. Zaplatila jsem ho ze SVÝCH peněz a koupila jsem ho DŘÍV, než jsem se vdala. A jestli to nedokážeš pochopit a respektovat hranice, pak tady pro tebe není místo.“
Dagmar zmateně pohlédla na syna.
„Radku, řekni jí přece něco…“
Radek se zadíval do bledé, ale neústupné tváře své ženy a v tu chvíli pochopil, že tentokrát už se nedá nic zamést pod koberec.