„Ateliér po tvé tetě necháme převést na mámu. Už jsem k tomu všechno podepsal,“ oznámil Pavel a naprosto klidně si roztíral máslo po krajíci chleba.
Barbora stála u sporáku, v ruce svírala malý rendlík. Mléko se zvedalo do bílé čepice, stačila vteřina a přeteklo by, jenže ona jako by přirostla k podlaze.
„Co přesně jsi podepsal?“
„Předběžnou dohodu.“ Manžel se ani neobtěžoval zvednout oči. „K notářce jdeme ve čtvrtek v deset. Přijdeš, připojíš podpis a bude hotovo.“
Mléko nakonec zasyčelo. Přelilo se na plotýnku a kuchyní se rozlezl pach připáleniny.
Barbora rendlík odstavila, položila ho na podložku a pomalu, až nepřirozeně klidně, si utřela ruce do utěrky. Uvnitř měla prázdno. Duté, chladné prázdno, jako v panelákové chodbě uprostřed noci.
Před šesti lety, když zemřela teta Marie, zdědila po ní Barbora dvoupokojový byt ve starém domě v Domažlicích. Nebyl to žádný palác. Vrzající parkety, vysoké stropy, okna do dvora, kde rostly lípy.
Právě z něj vybudovala ateliér. Vlastníma rukama strhávala tapety, sama vybírala světla, sama tři roky pracovala čtrnáct hodin denně, dokud se z „Nitě“ nestalo místo, kam zákaznice jezdily přes celé město.
A teď o tom její muž mluvil, jako by šlo o starou skříň, zatímco držel v ruce namazaný chleba.
„Pavle,“ ozvala se a svůj hlas sotva poznávala. „Ten ateliér je napsaný na mě. Je to dědictví. Patřil mi už před svatbou. Ty k tomu nemáš právo nic podepisovat.“
„Prosím tě, nezačínej zase.“ Povzdechl si tím tónem, po kterém se jí pokaždé sevřely čelisti. „Máma to má promyšlené. Karolína nemá kde bydlet, má dva kluky a pořád se s nimi stěhuje po nájmech. Prostor prodáme a koupíme jí garsonku. Rodina si přece musí pomáhat.“
„Rodina,“ zopakovala Barbora tiše.
„No jistě. A ty můžeš šít jinde. Pronajmeš si třeba nějaký suterén, vyjde tě to levněji.“
V předsíni cvakl zámek.
Ten zvuk znala Barbora nazpaměť. Takovým způsobem otevírala dveře v tomhle bytě jen jedna žena — rázně, panovačně, jako by už samotným otočením klíče oznamovala: přicházím, uhněte mi z cesty.
Tchyně.
Daniela vstoupila do kuchyně v domácím županu a s mobilem v dlani. Byt patřil jí — třípokojový byt v pátém patře, kde Barbora s Pavlem žili celých šest let manželství. „Proč byste platili nájem, když je tady místa dost,“ řekla kdysi Daniela. Barbora tehdy souhlasila. A dodnes si to nedokázala odpustit.
„Ježíši, co tu tak smrdí spáleně?“ Daniela nasála vzduch nosem. „Barboro, ty jsi zase nechala utéct mléko. Člověk by řekl, že taková věc se dá uhlídat.“
„Mami, už jsem jí to řekl,“ vložil se do toho Pavel.
„O čtvrtku?“ Tchyně okamžitě ožila a posadila se ke stolu. „Správně. Barboro, nebuď z toho nervózní, bude to rychlé. Lucie je osvědčená notářka, chodím k ní už roky.“
Barbora se posadila naproti ní. Pomalu. Tak, jak si člověk sedá ve chvíli, kdy přestane věřit, že podlaha pod nohama opravdu drží.
„Danielo. Ateliér je můj. Zdědila jsem ho po tetě. Byl můj dřív, než jsme se s Pavlem vzali.“
„A co má být?“ Tchyně se mile usmála, až to působilo skoro laskavě. „Barboro, nechovej se jako malé dítě. V rodině neexistuje žádné moje a tvoje. Existuje naše. Já vás tady přece šest let nechávám bydlet a taky ti to nevyčítám.“
Nechávám bydlet. Ne „bydlíte u mě“. Nechávám.
„Platím energie, kupuju jídlo a nechala jsem opravit kuchyň i koupelnu,“ řekla Barbora tiše.
„No výborně, už počítáme účty!“ Daniela rozhodila rukama a obrátila se k synovi. „Pavle, slyšíš to? Ona mi to snad bude fakt účtovat. Tak takhle vypadá vděčnost.“
Pavel mlčel. V podobných chvílích mlčel vždycky. Seděl, šťoural vidličkou do talíře a čekal, až bouřka nad stolem sama odezní.
Barbora se na něj zadívala a najednou jí došlo něco naprosto prostého.
Věděl to. Nezjistil to dnes ráno. Ani včera večer. Věděl o tom už dávno.
Všechny ty měsíce, kdy se Daniela začala nenápadně vyptávat na odhadní cenu nemovitosti. Kdy Karolína jen tak mimochodem prohodila, kolik by se za takový prostor dalo dostat, kdyby na to přišlo. Kdy si Pavel vyžádal její občanský průkaz „kvůli pojistce“ a vrátil ho až další den.
Tohle nebyla hádka. Tohle byla předem připravená akce.
„Pavle,“ oslovila ho. „Podívej se na mě.“
Zvedl oči. Provinilé, uhnuté, jako kluk, kterému v kapse našli cizí drobné.
„Jak dlouho to spolu řešíte?“
„No… od zimy,“ zamumlal.
Od zimy. Půl roku. Půl roku mu vařila večeře, žehlila košile, vozila jeho matku k lékaři. A oni jí mezitím za zády porcoval její vlastní ateliér.
„Barboro, proč se vlastně tak nafukuješ?“ Daniela se pohodlně opřela o židli. „Je ti čtyřiatřicet. Děti žádné, užitek žádný. Jen ty tvoje hadry. Karolína aspoň vychovává dva kluky, ale ty? Ty jsi příživnice, to jsi. Bydlíš v cizím bytě a nosíš se, jako by ti patřil celý svět.“
V kuchyni se vzduch náhle zastavil.