Ticho zhoustlo tak, že bylo skoro slyšet.
Barboře se v hrudi cosi tiše přecvaklo. Ne jako když se něco rozbije. Spíš naopak. Jako starý zámek, který celé roky drhne, a najednou se hladce otočí.
„Příživnice,“ zopakovala klidným hlasem. „Dobře. To slovo si budu pamatovat.“
„Mami, proč to hned takhle,“ ozval se Pavel mdle, bez skutečné snahy ji zastavit.
„A jak jinak?“ vyjela Daniela. „Říkám jen pravdu. Můj syn se kvůli ní nikdy pořádně nepostavil na vlastní nohy, celý život se dře kvůli jejímu ateliéru!“
Barbora měla co dělat, aby se nezasmála. Pavel byl v jejím ateliéru za celou dobu přesně čtyřikrát. Dvakrát proto, aby si přišel pro peníze.
Zvedla se od stolu.
„Takže ve čtvrtek v deset?“
„V deset,“ rozzářila se Daniela, jako by právě dosáhla velkého vítězství. „No vidíš, konečně rozumné slovo. Já věděla, že nejsi úplně hloupá holka.“
„Přijdu,“ řekla Barbora. „Určitě přijdu.“
Odešla z kuchyně, zavřela za sebou dveře ložnice a posadila se na kraj postele.
Prsty se jí třásly. V hlavě ale měla zvláštní chladný pořádek.
Daniela totiž nevěděla jednu podstatnou věc. A Pavel na ni, zdálo se, taky dávno zapomněl.
Barbora sáhla po telefonu.
„Michaelo, ahoj. Spíš? Potřebuju, abys mi zítra do ateliéru přivezla celou složku k prostoru. Ano, úplně všechno. I nájemní smlouvu. Ne, po telefonu ne. Vysvětlím ti to ráno.“
Pak vyhledala další číslo.
„Pane Jiří, dobrý večer. Omlouvám se, že volám tak pozdě. Vzpomínáte si na smlouvu, kterou jste mi připravoval před šesti lety? Myslím, že se mi konečně bude hodit.“
Tu noc nezamhouřila oko.
Ležela na zádech, dívala se do stropu a poslouchala, jak Daniela za stěnou hlasitě probírá s Karolínou po telefonu, jaké tapety by se hodily do nové garsonky.
A přitom myslela na tetu Marii.
Teta byla švadlena od Pána Boha. Drobná, vysušená žena s jehelníčkem věčně připnutým na zápěstí. Naučila Barboru všechno: jak správně vsadit rukáv, jak látku číst konečky prstů, jak poznat poctivou práci od té odfláknuté ve spěchu.
A opakovala jí jednu větu, které Barbora tehdy nerozuměla.
„Baruško, pamatuj si to. Lidé, kteří ti sahají na tvoje věci, se vždycky ohánějí rodinou. Skutečná rodina po tobě nechce, abys něco obětovala. Skutečná rodina se zeptá, s čím může pomoct. Až ten rozdíl ucítíš, hned poznáš, s kým máš tu čest.“
Ve dvaceti jí to znělo jako obyčejné staré brblání. Teď to působilo jako návod, jak přežít.
Ráno odešla do ateliéru dřív než obvykle.
Michaela už na ni čekala. Vedle sebe měla kartonovou krabici plnou dokumentů a v ruce dva kelímky s kávou.
„Tak mluv,“ řekla a usadila se na stůl na střihání látek.
Barbora jí pověděla všechno. Od první věty až po poslední. Dohodu, notáře, i to jediné slovo, které v ní od večera zůstalo jako tříska: příživnice.
Michaela poslouchala beze slova. Teprve nakonec pomalu položila kávu stranou.
„Baru. Oni vůbec vědí, že spolu máme s.r.o.? A že ten prostor máme v dlouhodobém nájmu?“
„Podle všeho ne.“
„A předmanželskou smlouvu taky vypustili z hlavy?“
Barbora se usmála. Poprvé po celém dni.
„Pavel ji podepsal týden před svatbou. Pořádně ji ani nečetl. Pan Jiří mi tehdy řekl: ,Barboro, máte majetek, chraňte se.‘ Trvala jsem na tom. Pavel se urazil, dva dny dělal scény, pak to podepsal a zapomněl.“
„A Daniela o tom ví?“
„Daniela byla zrovna v lázních. Nikdo jí nic neřekl. A Pavel…“ Barbora lehce pokrčila rameny. „Pavel má mizernou paměť na všechno, co se mu nehodí.“
Michaela dlouze vydechla.
„Baru, uvědomuješ si, že ve čtvrtek u notáře bude pořádné divadlo?“
„Uvědomuju.“
„A stejně tam půjdeš?“
„Půjdu,“ odpověděla Barbora pevně. „Potřebuju, aby to slyšeli před svědky. Jednou. A naposledy.“
Celou středu pracovala jako v mlze.
Dokončovala svatební šaty pro tichou dívku Viktorii, která chodila na zkoušky s maminkou a pokaždé se šeptem omlouvala, že „vás zase zdržujeme“.
Barbora při tom myslela na to, že někdo má zřejmě i takovou mámu, před kterou není nutné stahovat hlavu mezi ramena.
Večer se Pavel pokusil o smír. Přinesl zmrzlinu, pustil jí seriál a sedl si vedle ní na pohovku.
„Blanko, no tak se nezlob,“ začal a hned se zarazil. „Baru. Chtěl jsem říct Baru.“
Barbora se ani nepodivila. Pletl si ji pořád. S Karolínou, s nějakou Blankou z minulosti, s kýmkoli, kdo mu právě proklouzl hlavou.
„Pavle, řekni mi upřímně. Napadlo tě aspoň jednou, že mě to může bolet?“
„No… napadlo,“ zamumlal a poškrábal se na zátylku. „Ale máma říkala, že si zakřičíš a přejde tě to. Ty se přece vždycky uklidníš.“
To byla celá odpověď.
Šest let v téhle rodině stačilo k tomu, aby její povahu shrnuli do jediné věty: trochu se rozčílí a pak ji to přejde.
„Běž spát,“ řekla Barbora tiše. „Zítra musíme vstávat brzy.“
Ve čtvrtek dorazila k notáři za deset minut deset.
Ostatní tam už čekali.