Byli tam všichni tři. Daniela v vínovém saku, Karolína v nových kozačkách a Pavel s deskami zastrčenými pod paží, tvářil se důležitě jako kluk, který právě dorazil na školní soutěž.
„Tak ses přece jen ukázala,“ pokývla Daniela spokojeně. „No tak si sedni, snacho. Sepíšeme to rychle a bude po všem.“
Barbora beze slova dosedla na židli a kabelku si položila na kolena.
Lucie, notářka kolem padesátky s unaveným, ale pozorným výrazem, před sebe rozložila připravené listiny.
„Takže,“ začala věcně. „Paní Barboro, jste vlastníkem nebytového prostoru na adrese Domažlice čtrnáct?“
„Ano, jsem.“
„Předběžná dohoda o úmyslu převodu byla podepsána vaším manželem vaším jménem. Potvrzujete, že k tomu měl oprávnění?“
Barbora zvedla oči od stolu.
„Nepotvrzuji.“
Daniela sebou trhla, jako by ji někdo štípl.
„Jak to myslíš, nepotvrzuješ? Barboro, co to má znamenat?“
„Manžel ode mě žádné zmocnění nedostal,“ pronesla Barbora klidně. „Ani písemnou plnou moc, ani ústní souhlas. A na té dohodě, kterou podepsal, je pouze přenesená kopie mého podpisu. Ráda bych věděla, odkud se tam vzala.“
Pavel zbledl tak rychle, až se mu rty stáhly do úzké čárky.
„Baru, já… já jsem to jenom vzal z té minulé smlouvy…“
„Vzal,“ zopakovala tiše. „Paní Lucie, slyšela jste to?“
Notářka si pomalu sundala brýle a zadívala se na Pavla tak soustředěně, že sklopil oči.
„Mladý muži, uvědomujete si vůbec, co jste právě řekl?“
„Ale vždyť je to jeho žena!“ vložila se do toho Daniela podrážděně. „Na tom přece nezáleží, kdo tam udělal podpis, jsou jedna rodina!“
„Na tom záleží velmi,“ odpověděla Lucie suše.
Barbora otevřela kabelku.
„Přivezla jsem s sebou dokumenty. Když už jsme se tu sešli všichni, pojďme si to vyjasnit celé.“
Vytáhla první složku a položila ji před sebe.
„Manželská smlouva. Uzavřená týden před svatbou, notářsky ověřená. Čtvrtý bod: majetek, který kterýkoli z manželů nabude darem nebo dědictvím, stejně jako příjmy z podnikání každého z manželů, zůstávají jeho výlučným vlastnictvím. Pavel ji podepsal. Tady.“
V místnosti se rozhostilo ticho.
Daniela se pomalu otočila k synovi.
„Pavle. Jaká manželská smlouva?“
„Mami, já…“ Pavel několikrát zamrkal. „Já už si to nepamatuju. Řekla, ať to podepíšu, tak jsem to podepsal…“
„Ty jsi to podepsal?“ Daniela se prsty zaklesla do hrany stolu. „Ty hlupáku, ty jsi podepsal papír proti vlastní matce?“
„Ne proti matce,“ opravila ji Barbora. „Proti sahání na cizí majetek.“
Na stůl položila další složku.
„A pokračujeme. Prostor je vedený jako nebytový. Od loňského roku je navíc dlouhodobě pronajat společnosti s ručením omezeným Nit, a to na patnáct let. Smlouva je řádně zapsaná, věcné zatížení je v evidenci uvedené. Druhou společnicí je Michaela Gončarová. Takže i kdybyste ten prostor nějakým zázrakem získali, dostali byste ho i s nájemní smlouvou na dalších patnáct let. Za cenu, kterou jsem stanovila já.“
Karolína se ozvala poprvé od jejich příchodu.
„To… to přece není fér.“
Barbora se na švagrovou podívala bez hněvu, skoro unaveně.
„Karolíno, nefér je, když si příbuzní půl roku za zády rozdělují něco, co si člověk vybudoval vlastníma rukama. To, že jsem se pojistila před vlastní rodinou, je možná smutné. Ale ne nepoctivé.“
Danielin obličej začal rudnout ve skvrnách.
„Ty jedna vypočítavá potvoro! Tys to měla celé připravené dopředu! Všechny jsi nás obehrála!“
„Nic jsem nepřipravovala, Danielo,“ řekla Barbora. „Jen jsem jednou v životě poslechla tetu Marii.“
„A kdo je vůbec ta tvoje teta Marie!“
„Žena, která mi nenechala jen byt,“ odpověděla Barbora. „Nechala mi i rozum.“
Lucie si odkašlala.
„Dámy a pánové. K žádnému převodu nedojde. Paní Barbora souhlas neuděluje a zmocnění nebylo prokázáno. A vám, Pavle, velmi důrazně doporučuji poradit se s právníkem. To, co jste popsal ohledně podpisu, je už úplně jiná záležitost.“
Pavel seděl popelavý v obličeji a svíral svoje desky, jako by se jich mohl zachytit.
Daniela prudce vyskočila.
„Tohle si nenecháme líbit! Já mám známé!“
„Necháte,“ řekla Barbora a vstala. „Protože už není co si brát.“
Zapnula kabelku a podívala se na manžela.
„Pavle. Dneska si odvezu věci. Žádost jsem podala včera.“
„Jakou žádost?“ zašeptal.
„O rozvod.“
Daniela se rozesmála. Byl to ošklivý, zlý smích.
„A kam půjdeš, příživnice? Vždyť nemáš vůbec nic!“
Barbora se zastavila ve dveřích.
„Mám ateliér, svoje ruce a svoje jméno. To vy nikdy nepochopíte.“
Věci přestěhovala během dvou hodin.
Na šest let života jich bylo směšně málo. Našla jen tři tašky s oblečením.