K tomu přibyla krabice knih, šicí stroj po tetě Marii a zažloutlá fotografie, na níž teta stála u okna s polštářkem plným špendlíků připnutým na zápěstí.
Všechno ostatní v tom bytě jako by jí nikdy nepatřilo. Dokonce i utěrky v kuchyni Daniela kdysi okomentovala slovy: „Ty jsou mimochodem moje.“
První noc strávila Barbora přímo v ateliéru. Na malý gauč pro zákaznice rozložila prostěradlo, přikryla se kabátem a usnula tak hluboce, jak se jí to nepodařilo už několik let.
Probudilo ji až ráno. Slunce se rozlévalo po vysokých oknech a z dvora se ozýval šum lip.
A v tu chvíli jí došlo, že poprvé po dlouhé době nemusí nikomu vysvětlovat, proč vstala právě teď a ne dřív.
Pavel volal denně.
Zpočátku naléhal a vyžadoval. Pak se urážel. Nakonec přešel k nářkům. Matka s ním prý nemluví, Karolína mu vyčítá, že „to celé pokazil“, a on přece za nic nemůže, vždyť chtěl jen, aby to dopadlo dobře.
„Barboro, já jsem netušil, že se to takhle zvrtne,“ říkal do telefonu. „Možná jsem s tím ani nesouhlasil. Jenže máma na mě tlačila.“
Jednou mu odpověděla klidněji, než sama čekala:
„Pavle, je ti osmatřicet. Věta ‚máma na mě tlačila‘ není omluva. To je diagnóza vztahu.“
„Takže mi neodpustíš?“
Barbora chvíli mlčela.
„O odpuštění nejde. Já tě nenávidět nechci a ani nenávidím. Jen už odmítám být někým, za koho rozhodují druzí.“
Za měsíc bylo manželství oficiálně ukončeno. Nebylo skoro co dělit. Auto nechala Pavlovi, televizi nechtěla.
Daniela jí ještě na rozloučenou poslala dlouhou zprávu. Psala o nevděku, o zničeném životě svého syna a o tom, že „ženské jako ty nakonec vždycky zůstanou samy“.
Barbora si zprávu přečetla a neodepsala.
Ne proto, že by chtěla působit hrdě. Prostě ji to přestalo zajímat.
Na podzim si pronajala malou garsonku dvě ulice od ateliéru. Přivezla si tam bílý stůl, pracovní lampu a tři květináče s fialkami.
První večer seděla na podlaze mezi krabicemi a plakala. Dlouho, ošklivě, bez zábran, až jí docházel dech.
Vybrečela ze sebe šest let cizí kuchyně, šest let vět typu „vždyť to přece chápeš“, šest let pocitu, že ve vlastním životě stojí jen jako návštěva u dveří.
Potom si opláchla obličej, uvařila čaj a objednala pizzu. Celou jen pro sebe. Bez otázky, jestli nechala kousek mamince.
Práce přibývala. Michaela se pustila do propagace, Barbora se zavřela mezi látky, střihy a zákaznice.
V zimě už měla „Nitě“ objednávky na dva měsíce dopředu. Na jaře přijaly dvě švadleny. A v létě Barbora poprvé v životě odjela k moři sama. Na deset dní. Polovinu pobytu jen ležela v hotelovém pokoji, zírala do stropu a zvykala si na zvláštní ticho, v němž nikdo nevolal s výčitkami.
O rok později složila první splátku na vlastní byt. Byl malý, pouhých osmatřicet metrů, ve čtvrtém patře, s oknem obráceným ke školnímu hřišti.
Když jí předali klíče, stála dlouho uprostřed prázdného pokoje a jen dýchala.
Na podzim se ozvala Karolína.
„Barboro, prosím, nepokládej to. Volám sama za sebe.“
„Poslouchám.“
Švagrová se na okamžik odmlčela.
„Chtěla jsem ti říct, že jsem se tehdy mýlila. Říkala jsem si: no a co, vždyť ty máš dost, tak ti to snad nebude líto. Jenže teď už sama střídám čtvrtý pronájem a konečně chápu, že cizí věci nehřejí. Pálí.“
„Jak se daří Daniele?“ zeptala se Barbora.
„Máma a Pavel se teď užírají navzájem. Ona viní jeho, on zase ji. Bydlí spolu a den co den se hádají.“ Karolína se hořce uchechtla. „Víš, někdy si říkám, že bylo dobře, že jsi tenkrát odešla. Aspoň ses z toho dostala.“
Barbora ukončila hovor a přešla k oknu.
Na dvoře děti kopaly do míče. Ve vzduchu se mísila vůně mokrého listí a lívanců odněkud ze sousedství.
Přemýšlela o tom, jak pro ni dřív slovo rodina znělo jako povinnost. Jako dluh, který se nikdy nedá splatit.
Teď už věděla, že rodina nejsou ti, kdo nejhlasitěji žádají.
Rodina je Michaela, která ve čtyři ráno přijela pomoct dokončit zakázku. Rodina je teta Marie, která jí před šesti lety nevložila do rukou jen ateliér, ale i schopnost říkat ne. Rodina je tichá Viktorie, která rok po svatbě přinesla dort a řekla: „Vy jste mě tenkrát nehonila, a já se poprvé cítila krásná.“
Barbora sundala z police starou fotografii.
Teta Marie na ní stála u okna, drobná, štíhlá, se špendlíky u zápěstí. Na zadní straně byl jejím malým rukopisem napsaný vzkaz:
„Barunko, šij rovně a žij zpříma.“
„Snažím se, teto Marie,“ řekla Barbora nahlas. „Opravdu se snažím.“
Za okny se postupně rozsvěcela pouliční světla. V jejím bytě voněla čerstvá káva a nová látka.
A byl to její život. Celý. Bez jediné cizí podpisové čáry.