„To myslíš vážně?“ Jana stála u okna s telefonem v ruce a dívala se dolů na šedivý prosincový dvůr, kde domovník bez sebemenšího nadšení shrnoval špinavý sníh na jednu hromadu. „Sedm lidí, Petře. Sedm. Do našeho dvoupokojového bytu. A týden před Silvestrem.“
„No a co je na tom?“ Petr ani nezvedl oči od notebooku a dál cosi vyťukával do klávesnice. „Jsou to přece příbuzní. Máma s Barborou a ostatními. Chvíli posedí, popřejí nám, najedí se a zase se rozjedou.“
„To tvoje ‚najedí se‘ zní upřímně skoro jako výhrůžka,“ ušklíbla se Jana. „Vzpomínáš si, kolik jsme minule nechali za nákup? Pak jsme dojídali těstoviny bez omáčky jako vysokoškoláci před stipendiem.“
Teprve tehdy Petr zvedl hlavu.
„Ty s tím zase začínáš?“
„Nezačínám. Já v tom pokračuju. Nikdy jsem s tím vlastně nepřestala,“ otočila se k němu prudce. „Tobě vážně uniká, jak se u tvojí mámy z nevinného ‚jen se na chvilku stavíme‘ pokaždé stane hostina pro regiment, navíc s nároky jako na catering z Prahy?“
Pokrčil rameny.
„Ona je prostě… svá.“
„Svá?“ Jana se hořce zasmála. „Petře, minule zkritizovala moje saláty, prostřený stůl, dokonce i konvici na čaj. A slyšel jsi vůbec, když pronesla: ‚Měl sis líp vybrat manželku, a ne vzít první, co se namanulo‘?“
Uhnul pohledem.
„Vždyť ona to tak nemyslela. Neříkala to ze zloby.“
„Jistě. To je jen její osobitý způsob, jak člověku přetáhnout sebevědomí pantoflem.“
V kuchyni tikaly hodiny s čínskými znaky, které kdysi Petr koupil „jen tak pro legraci“. Ručičky se líně sunuly k deváté večer. V oknech okolních bytů se začínaly rozsvěcet vánoční světýlka; sousedé se dojímavě chystali na svátky. Jana ale na všechnu tu blyštivou náladu neměla ani pomyšlení.
Cítila, že se na ně valí něco těžkého a lepkavého, jako špinavá sněhová koule, která se člověku přilepí k podrážce.
„Poslouchej mě, prosím,“ řekla pomaleji a tišeji. „Já už tady nebudu pořádat hostinu pro půl domu jen proto, že tvoje máma zatoužila po ‚rodinné atmosféře‘. Chodím do práce, jsem unavená. A nenajímala jsem se jako bezplatná kuchařka pro tvoje příbuzenstvo.“
„Jani… vždyť je to jen jednou před svátky.“
„Tohle říkáš pokaždé,“ klesla unaveně na židli. „Nejdřív je to ‚jen jednou‘. Pak zase ‚jen ještě jednou‘. A nakonec přijde: ‚Přece nevyhodíme vlastní rodinu.‘ Výsledek? Já stojím s hadrem v ruce a oni mají plno připomínek.“
Petr zaklapl notebook.
„Nemáš pocit, že to trochu přeháníš?“
„Tak pojďme po faktech,“ podívala se mu Jana přímo do očí. „Kolikrát za poslední rok jedli tvoji příbuzní v tomhle bytě?“
Petr se zamyslel.
„No… šestkrát. Možná sedmkrát.“
„Jedenáctkrát, Petře. Počítala jsem to. Protože po každé takové návštěvě jsme pak žili na pohance a na slibech, že příští měsíc už to bude jednodušší.“
Zamračil se.
„Ty jsi to vážně počítala?“
„Samozřejmě, že počítala. Protože jsem to pak já musela nějak lepit a vymýšlet, jak vydržet do výplaty.“
Petr si povzdechl a přejel si dlaní po obličeji.
„Dobře. Promluvím s mámou.“
Jana se však na ta slova okamžitě zachytila, protože pouhé „promluvím“ jí tentokrát rozhodně nestačilo.