„Ne že s ní jen prohodíš pár slov,“ opravila ho Jana tvrdě. „Musíš jí to vysvětlit. Zatím klidně, slušně. Ale jestli to nepochopí, vysvětlím jí to příště já. A věř mi, že se jí to líbit nebude.“
Tím rozhovor skončil. Alespoň Jana si přála věřit, že opravdu skončil.
Následující dny ubíhaly nezvykle poklidně. Až tak, že jí to začínalo být podezřelé. Chodila do práce na kliniku, zvedala telefony, zapisovala pacienty a přistihla se, že po dlouhé době nečeká na večer se staženým žaludkem. Dokonce si koupila malý umělý vánoční stromek, postavila ho na parapet a každé ráno na něm rozsvěcela drobná světýlka, jen aby si doma vytvořila aspoň trochu příjemnou náladu.
Pak ale přišel čtvrtek, tři dny před Silvestrem, a zazvonil telefon.
Na displeji svítilo: „Hana P.“
Jana protočila oči tak výrazně, že kdyby se v tom soutěžilo, měla by medaili jistou.
„Ano?“ ozvala se suše.
„Janičko, zlatíčko,“ začala tchyně hlasem tak sladkým, až z něj lepila sluchátka. „Doslechla jsem se, že ses na nás prý urazila.“
„Já jsem se neurazila, paní Hano. Jen jsem přestala dělat tu, které se všechno hodí.“
„Ale no tak, nemusíš hned takhle… zostra. My to myslíme dobře. Nový rok, rodina, pohoda, tradice. Chtěli bychom se sejít všichni pohromadě… u vás.“
„Ne.“
Na druhém konci linky nastalo ticho. Těžké a nehybné, jako spuštěná opona.
„Jaké ne?“
„Úplně obyčejné ne. Nechystám žádnou hostinu. S Petrem chceme ten večer strávit sami.“
„A Petr ví, že ses takhle rozhodla?“
„Je to naše společné rozhodnutí. A jestli bude tvrdit něco jiného, může si sám nakoupit, uvařit i uklidit.“
„Zapomínáš, s kým mluvíš, děvče,“ ochladl Hanin hlas. „Ten byt je mého syna.“
„A pro mě je to domov. Už se tady nehodlám chovat jako návštěva, která musí prosit o svolení.“
Ve sluchátku se ozvalo těžké, rozzlobené dýchání.
„Uvidíme, jak budeš mluvit, až se Petr dozví, jaká ve skutečnosti jsi.“
„Ať se to dozví. Už mě nebaví hrát poslušnou a hodnou.“
Hovor skončil.
Jana ještě chvíli seděla s mobilem v ruce. Srdce jí bušilo tak silně, až ho cítila v krku, ale uvnitř se najednou rozhostil zvláštní klid. Strach tam byl, o tom nemohla pochybovat. Jenže vedle něj se objevilo i něco pevného.
Tušila, že tohle je teprve začátek.
A jako naschvál se Petr právě ten večer vrátil později než obvykle. Vešel dovnitř napjatý, zamyšlený, jako by si cestou domů v hlavě pořád dokola přehrával jednu větu.
„Volala jsi mámě?“ zeptal se hned ode dveří.
„Ne. Ona volala mně.“
„A?“
„Řekla jsem jí ne.“
Podíval se na ni jinak než předtím. Ostražitěji.
„Proč jsi musela být tak tvrdá?“
„Protože když mluvím po dobrém, nikdo mě neposlouchá.“
„Chápeš, že z toho teď bude scéna?“
„Chápu hlavně to, že když neřeknu dost, budou mě využívat pořád dál.“
Petr mlčel.
Pak pronesl větu, po které Janě přejel mráz po zádech.
„Máma říkala, že to není poprvé, co se takhle chováš. Že mi lžeš, manipuluješ se mnou a štveš mě proti rodině.“
Jana k němu pomalu zvedla oči.
„Prosím?“ zúžila pohled. „Já že lžu? Já že manipuluju?“
„Tvrdí, že ji schválně ponižuješ a že chceš, abych se rozhádal se všemi kolem.“
A právě v té chvíli Jana pochopila, že to nejhorší je teprve před nimi. Protože teď už dávno nešlo jen o jídlo.