Šlo o lež. O obrovskou, lepkavou, předem promyšlenou lež, která se najednou rozlila po celém bytě a přilepila se ke všemu kolem.
Jana udělala krok k němu.
„Petře. Podívej se mi do očí a řekni mi pravdu. Věříš mi?“
Místností se rozhostilo takové ticho, až v něm skoro zvonilo.
A Petr neodpověděl hned.
Za okny se mezitím tiše rozsvěcela novoroční světla. Vypadalo to skoro jako výsměch.
Stál pořád v předsíni, nehybný, jako by ho někdo vypnul a zapomněl znovu zapnout.
„Jani…“ vydechl konečně. „Nech mě si to promyslet.“
„Jistě. Přemýšlej,“ řekla klidně. „Ale zkus si na chvíli představit, že nejsem tvoje žena. Že jsem úplně cizí člověk. A ten cizí člověk právě slyší, jak ho tvoje matka pomlouvá a hází na něj špínu. Na čí straně bys stál?“
Pomalu si svlékl bundu a hodil ji přes opěradlo židle, jako by tím obyčejným pohybem mohl změnit napětí, které mezi nimi viselo.
„Říkala, že přede mnou tajíš výdaje… Že někomu posíláš peníze…“
„Komu?“ Jana se krátce, nervózně zasmála. „Bance kvůli hypotéce na Rhodosu? Tajné lásce z účetního oddělení? Nebo snad svobodným zednářům?“
„Nedělej si z toho legraci. Mně to vtipné nepřipadá.“
„Mně ano. Protože tohle už není jen drzá lež. To je laciný seriál s mizerně napsaným scénářem. Dala ti nějaká čísla, Petře? Něco konkrétního?“
„Ne… jen říkala, že viděla výpisy. Že prý posíláš tři, čtyři, někdy i pět tisíc korun.“
„Tak mi ty výpisy ukaž.“ Jana si založila ruce na prsou. „Protože já v bankovní aplikaci vidím jen nájem, nákupy, účty a občas něco na běžný život. Nanejvýš manikúru, na které jsem mimochodem nebyla od listopadu.“
Petr vytáhl telefon, několikrát klepl do displeje a ztuhl.
„Mami, pošli mi ty screenshoty, co jsi mi ukazovala…“
Odmlčel se.
„Ne, teď.“
Jeho tvář znatelně pobledla.
„Ona… říká, že později. Že se jí smazaly.“
Jana přimhouřila oči a pomalu k němu přistoupila.
„Dochází ti vůbec, jak moc to smrdí obyčejnou manipulací?“
„Jani, ona by přece jen tak…“
„Udělala by to,“ přerušila ho ostře Jana. „A přesně to taky dělá. Protože jí vadí, že už kolem ní netancuju jako vycvičený pes. Vyhovovalo jí, když jsem mlčela, kývala a všechno snášela. Jenže s tím je konec.“
Petr se posadil na kraj pohovky a hleděl do prázdna.
„Ale proč? Proč by lhala?“
„Kvůli kontrole, Petře. Potřebuje mít všechno pod palcem. Tebe na lusknutí prstu a mě jako součást kuchyňské linky. Bez názoru, bez hlasu, bez práva cokoliv odmítnout.“
Ticho mezi nimi znovu zhoustlo. Už nebylo prázdné. Bylo těžké, lepkavé a znepokojivé.
Jana došla ke kuchyňskému stolu a vzala svůj telefon.
„Tady. Podívej se. Projdi si všechno. Klidně do poslední koruny.“
Petr začal posouvat historii plateb. Dlouho. Pečlivě.
„Tady… je to vážně všechno za domácnost… jídlo… energie…“ zamumlal.
„Samozřejmě,“ přikývla Jana tiše. „A víš, co tam ještě najdeš? Ani jednu platbu od tvojí matky, aby nám jedinkrát pomohla. Ani korunu od tvých hostů. Ani špetku vděku. Zato spoustu jejich jídla v naší lednici, které jsme pak vyhazovali.“