Petrovy prsty se křečovitě sevřely kolem telefonu.
„Takže… ona vlastně jenom…“
„Lhala ti přímo do očí,“ dopověděla za něj Jana klidným, ale tvrdým hlasem. „A udělala to proto, aby tě obrátila proti mně. Zrovna před Silvestrem. Roztomilé, viď?“
„Proč by to dělala?“ zeptal se zastřeně.
„Protože jsem ji přestala poslouchat.“
Jana se odvrátila a zadívala se z okna. Dole na dvoře se děti pokoušely uplácat šišatého sněhuláka, někdo odpaloval malé petardy a mezi okny blikaly barevné řetězy. Svět venku běžel dál, jako by se nic nestalo.
Jen v ní už se všechno napínalo k prasknutí.
„Zítra je jednatřicátého,“ řekla po chvíli. „A já se tě zeptám jen na jednu věc, Petře. S kým budeš tenhle Nový rok?“
Zvedl k ní oči.
„Jak to myslíš?“
„Úplně jednoduše. Buď půjdeš k matce, budeš jíst to, co tam navaří, a usmívat se na její falešné hosty,“ pronesla pomalu, „nebo zůstaneš tady. Se mnou. Bez přetvářky. Bez lží.“
Petr vstal a přešel k ní.
„Chci ho strávit s tebou.“
„Ne proto, že se to sluší,“ upozornila ho pevně. „Ale proto, že mi věříš.“
Přikývl.
„Protože ti věřím.“
Večer posledního prosincového dne bylo v bytě nezvyklé ticho. Žádný nucený ruch, žádné povinné rodinné představení, žádné cizí hlasy, které by zaplňovaly prostor. Na stole stálo pár lehkých dobrot, mísa mandarinek a láhev sektu. Malý stromeček v rohu poblikával teplými světýlky.
Petrův telefon se však rozsvěcel pořád dokola.
„Pojedeš za ní?“ zeptala se Jana, aniž se otočila.
„Ne. Vypnul jsem zvuk.“
„A kdyby přišla osobně?“
„Neotevřu.“
Jana se pousmála koutkem úst.
„To bude nejhlasitější neotevření dveří v jejím životě.“
Jako by na ta slova někdo čekal, ozval se z chodby ostrý zvonek.
Pak znovu.
A ještě jednou.
Nakonec do dveří dopadla rána pěstí.
„Petře! Otevři! Já vím, že jste doma! Nemáš právo mě ignorovat!“
Petr došel ke dveřím, ale kliku nevzal.
„Mami, jdi domů.“
Za dveřmi se rozprostřelo ohromené ticho.
„Ty sis vybral ji… místo vlastní matky?“
„Ne,“ odpověděl Petr tiše, ale jistě. „Vybral jsem si pravdu.“
„Ona tě úplně omámila!“ vybuchla Hana.
„A ty jsi mě podvedla.“
Jana přistoupila blíž a promluvila skrz zavřené dveře, klidně a bez zvýšeného hlasu:
„Šťastný nový rok, paní Hano. Přeju vám, abyste se letos naučila respektovat druhé lidi.“
„Toho budeš ještě litovat,“ zasyčela tchyně.
„Možná,“ odvětila Jana. „Ale dnes určitě ne.“
Kroky na chodbě se začaly vzdalovat.
Nastalo ticho.
A právě v té chvíli se z televize ozvalo novoroční odpočítávání.
První úder. Druhý. Třetí.
Petr se otočil k Janě.
„Odpusť mi… všechno.“
„Hlavní je, aby se to už neopakovalo.“
Opatrně ji objal.
Venku někdo zakřičel: „Šťastný nový rok!“ Nad domy vyletěly ohňostroje a jejich světlo se rozlilo po oknech.
A Jana poprvé po dlouhé době cítila, že Nový rok opravdu začal. Bez lží. Bez ponižování. Bez toho, aby jim někdo cizí diktoval, jak mají žít. Zůstalo jen ticho, pravda a jejich domov.
„Tak co,“ pousmála se a zvedla sklenku, „na upřímný rok bez cirkusu?“
„Lepší přípitek neexistuje,“ přikývl Petr.
Konec