„Zálohu od nájemníků už jsem si vzala, takže svoje klíče polož na botník!“
Ten hlas se z předsíně ozval dřív, než si Veronika stačila zout boty. Dveře do jejího vlastního bytu přitom z nějakého nepochopitelného důvodu nebyly zamčené. Uvnitř, hned u prahu, stála Hana osobně. Bývalá tchyně svírala v ruce stavební metr, jako by jí celý byt odjakživa patřil.
„Dobrý den, Hano.“
Veronika si stáhla kozačky, pečlivě je postavila na rohožku a špičkou nohy s odporem odsunula cizí sešlapané pantofle.
„Pro někoho dobrý, pro někoho samé starosti,“ odsekla Hana.
Kovový pásek metru se s ostrým cvaknutím vrátil zpátky do pouzdra. Na sobě měla slavnostní nylonovou halenku s křiklavými rudými máky a rty nalíčené tak silnou malinovou rtěnkou, že skoro svítily.
„Přišla sis pro ty svoje krabice? Tak sebou hoď. Potřebuju tu přeměřit místo na novou pohovku. Lidi se nastěhují už zítra a starý nábytek je k ničemu.“
Veronika se zastavila ve dveřích do kuchyně. Před rokem se s Tomášem rozvedli. Společné bydlení se proměnilo v každodenní peklo, a tak se Veronika na čas odstěhovala ke své staré matce na opačný konec města. Tomáš tehdy přísahal, že její byt nejpozději do léta vyklidí. Dušoval se, zapřísahal se vlastním zdravím, bušil se pěstí do prsou a tvrdil, že už jen chvíli a našetří na první splátku hypotéky.
Jenže místo prázdného bytu se do léta objevila jakási pobočka mateřského dohledu. Hana začala docházet čím dál častěji.
„Na jakou pohovku?“ zeptala se Veronika a opřela se ramenem o zárubeň.
„Na normální pohovku!“ vyjela Hana dotčeně, jako by jí právě někdo sáhl na čest.
„Můj Tomáš konečně dostal rozum. Stěhuje se k ženské! Nebude přece sedět sám jako kůl v plotě. Martina je hodná, klidná, umí se přizpůsobit. A tenhle byt budeme pronajímat. Nějaká koruna navíc k mému důchodu se vždycky hodí. Sama víš, kolik dneska stojí léky.“
„Vy chcete pronajímat můj byt?“
Veronika ani nezvýšila hlas. Jen se na bývalou příbuznou dívala a pokoušela se pochopit, jak obrovská drzost se jí právě odehrává před očima.
„Jakýpak tvůj?“ Hana si založila baculaté ruce v bok. „Bydleli jste tu spolu! Pět let jste se tady motali! Tomáš tu dělal opravy vlastníma rukama. V ložnici lepil tapety! Vybíral kachličky! Takže je to společné bydlení. Dvě ženské v jednom domě stejně nevydrží, tak jsme se synem rozhodli. Je chlap a má na to právo.“
„To je opravdu zajímavý výklad.“
Veronika pomalu vešla do kuchyně. Na jídelním stole, přímo na jejím oblíbeném kanafasovém ubrusu, stála cizí třílitrová sklenice. Na dně v ní leželo několik velkých bankovek. Vedle se kupily kartonové krabice. Z jedné z nich trčel lem Veroničina zimního kabátu, který marně hledala poslední tři měsíce.
„A nenapadlo vás zeptat se syna, komu ten byt podle dokumentů patří?“
„A proč bych se ho na to měla ptát?“ Hana se za ní drobnými kroky sunula do kuchyně a šlapala po světlé podlaze. „Žili jste v zákonném manželství. Majetek jste pořizovali společně. To, že jsi od chlapa utekla první a zavrtěla ocasem, je jenom tvůj problém. Nevolnictví už dávno zrušili! Já už jsem našla slušnou rodinu. Ta mladá je tichá, pracuje od rána do večera a slíbila, že bude platit poctivě.“