Tak tedy slušná rodina.
Veronika pohlédla k zavařovací sklenici, ve které ležely peníze.
„Takže zálohu už jste si vzala?“
„Vzala!“ vyštěkla Hana a v obličeji jí začala naskakovat rudá barva. „A tobě je po tom houby!“
„Jasně,“ pronesla Veronika tiše.
„Tak sebou hoď, posbírej si ty svoje mističky, naběračky a táhni,“ pokračovala tchyně, jako by jí byt skutečně patřil. „Do večera to tu musím dát do pořádku. Už tak po tobě budu drhnout špínu bůhvíjak dlouho!“
Veronika přejela pohledem kuchyňskou linku. Přesně tu linku, kterou si sama vybrala, objednala a zaplatila ze svých úspor ještě dávno předtím, než Tomáše vůbec poznala. Celá situace se posouvala do roviny absurdního divadla. Bývalý muž nejenže se neobtěžoval včas odstěhovat, ale ještě své matce přenechal právo nakládat s cizím bytem, jako by šlo o jeho velkorysé rozhodnutí.
Beze slova vytáhla z kapsy bundy telefon.
„Jen volej, volej,“ ušklíbla se Hana. Přimhouřila oči a založila si ruce na břiše. „Tomášek ti řekne to samé. Já ho vychovala, on vlastní mámu ve štychu nenechá. Tak do toho, stěžuj si.“
Vyzvánění se táhlo tak dlouho, až to Veronice připadalo nesnesitelné. Nakonec se ze sluchátka ozval dobře známý hlas, věčně otrávený a unavený celým světem.
„No, Veroniko. Co se stalo? Jsem v práci, jestli sis nevšimla.“
Veronika zapnula hlasitý odposlech a položila mobil na kraj stolu, hned vedle té nešťastné sklenice s penězi.
„Tomáši, tvoje matka se rozhodla pronajmout můj byt. A dokonce už od budoucích nájemníků převzala zálohu. Nechceš jí něco vysvětlit? Třeba jak je to s listem vlastnictví?“
Na druhé straně nastalo trapné ticho. V pozadí bylo slyšet hučení strojů nebo nějakých motorů.
„No a co jako?“ ozval se po chvíli Tomáš, tentokrát už méně jistě. „Veroniko, vždyť ty stejně bydlíš u své mámy. Místa tam máte dost. A mamce by se hodily nějaké peníze navíc k důchodu, sama víš, jak je na tom s klouby. Já se stěhuju k Martině, byt bude prázdný. Přece se nenechá jen tak ležet ladem.“
„Můj byt,“ opravila ho Veronika klidně.
„Majetek, který jsem koupila ještě předtím, než jsme spolu šli na matriku.“
„No jasně, už to zase začíná!“ Tomáš podrážděně sykl. „Pořád dokola ty samé papíry! Já tam lepil tapety. Předloni jsem měnil záchod. Taky jsem do toho něco dal! Nechal jsem tam kus života a ty vidíš jenom svoje dokumenty. Máma je starší ženská, na léky jí sotva zbývá. Mohla bys jednou vyjít vstříc. Nejsme přece cizí lidi. To ti to vážně tak trhá žíly?“
Hana při poslechu synova hlasu vítězoslavně pokyvovala hlavou.
„Slyšíš? Můj syn lhát nebude. Když řekl, že je to společné, tak je to společné!“
„To je opravdu okouzlující,“ pronesla Veronika a znovu vzala telefon do ruky.
„Tak poslouchej, dobrodinče. Tvoje tapety měly cenu pár korun a záchod montoval instalatér, kterého jsem platila já. Máš přesně dvě hodiny na to, abys sem přijel a odvezl si poslední věci. A rovnou i svou maminku. Jinak vaše krámy poletí z balkonu dolů na trávník.“
„Já nemůžu!“ Tomášův hlas náhle přeskočil skoro do ječáku. „Jsem na směně! Vyřešte si to tam samy, jste přece chytré ženské! Mě už z vás obou bolí hlava!“
Hovor se usekl tak prudce, až v kuchyni na okamžik zavládlo zvláštní prázdno. Veronika zasunula telefon zpátky do kapsy. Hana však nevypadala ani trochu zahanbeně. Naopak, jako by ji synova slova jen utvrdila v přesvědčení, že má navrch.
„A čeho jsi tím dosáhla?“ zeptala se povýšeně a uhladila si límec své makově červené halenky.