„Jen tomu klukovi cucháš nervy,“ odsekla Hana. „Tak honem, posbírej si svoje krabice. Zítra se sem stěhují lidé. A ať už tě tady ani necítím.“
„Nikdo se sem stěhovat nebude.“
Veronika udělala krok ke stolu a zastavila se těsně u něj.
„Hano, tenhle byt je napsaný výhradně na mě. Tomáš s ním nemá společného vůbec nic. Ani lidsky, ani podle papírů. Ty svoje tapety a ten oprýskaný záchod si klidně opatrně odloupněte a odneste. Berte to jako odškodné za duševní újmu.“
„Lžeš!“
Hanin obličej se zalil rudými skvrnami.
„Tak ukaž smlouvy! No tak, vytáhni je! Nic nemáš! Vymyslela sis, že mě na stará kolena obalamutíš! Tomášek říkal, že je všechno v pořádku a podle zákona!“
„Nic vám ukazovat nebudu.“
Veronika se oběma dlaněmi opřela o hranu stolu a upřela na ni klidný, tvrdý pohled.
„Nemám povinnost vám cokoliv dokazovat. Vy teď vezmete tu svou sklenici, zavoláte lidem, kterým jste slíbila můj byt, a všechno zrušíte. A ještě se budete modlit, aby na vás nešli podat oznámení.“
Vtom se z předsíně ozval zvonek. Krátce, naléhavě, dvakrát za sebou. Hana sebou radostně trhla, jako by v jediném okamžiku zapomněla na veškeré výhrůžky.
„No vidíš, už jsou tady! Tak jim to řekneš sama, ty nestydo!“
Mrštně vyrazila do chodby. Veronika šla za ní pomaleji a s chladným odstupem sledovala celé to absurdní představení.
Ve dveřích stála mladá žena v křiklavě červené péřové bundě. V obou rukou svírala těžkou tašku. Mohlo jí být kolem třiceti; působila vyčerpaně a pod očima měla jemné tmavé kruhy.
„Dobrý den, paní Hano.“
Pokusila se o přátelský úsměv a nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou.
„Přinesla jsem doplatek, jak jsme se domluvily. Na dva měsíce dopředu. Mohla bych už dostat klíče? Dole na mě čeká auto s věcmi.“
„Pojďte dál, Julinko.“
Hana se rozzářila tak medovým, podlézavým úsměvem, až se Veronice zvedl žaludek. Hned nato však přes rameno vrhla jedovatý pohled.
„Tady jenom bývalá žena mého syna vyvádí. Snažím se ji dostat pryč, ale pořád se drží. Umíte si to představit? Cpe se k cizímu majetku! Dnešní mladí už nemají ani špetku studu.“
Julie zmateně přelétla očima z jedné ženy na druhou. Taška v jejích rukou tiše zašustila. Úsměv jí pomalu mizel z tváře.
„Dobrý den, Julie.“
Veronika postoupila dopředu a ramenem Hanu nenápadně odsunula stranou.
„Jmenuji se Veronika. Tenhle byt patří pouze mně. Hana je tu jen na návštěvě a její syn se dnes večer odstěhuje. Nikdo nemá v plánu tento byt pronajímat.“
Julie couvla o krok. Podívala se na Hanu a v jejím výrazu se začalo rodit nepříjemné podezření.
„Je to pravda? Paní Hano, vždyť jste mi tvrdila, že byt je váš! Včera večer jste mi ukazovala nějaké doklady!“
„Ukazovala vám účty za elektřinu,“ vysvětlila Veronika klidně a kývla směrem ke stohu papírů ležících na kuchyňské lince. „Jsou na její jméno, protože sem posledních pár měsíců, když jsem bydlela u mámy, chodila z vlastní iniciativy platit služby. Nic víc v ruce nemá.“
„Já jsem vám dala zálohu! Patnáct tisíc korun!“
Julie znovu vkročila do bytu a prudce zatlačila Hanu směrem k věšáku.