Z plaché a nejisté ženy, která ještě před chvílí stála ve dveřích, nezbylo vůbec nic.
„Tak mi ty peníze okamžitě vraťte!“ vyštěkla Julie. „Jinak volám policii. Tohle je podvod! Celou dobu jste mě vodily za nos!“
„Jaký podvod?“ vyjekla Hana a vyděšeně couvla ke kuchyňskému průchodu. „Nic ti vracet nebudu! Domluvily jsme se! To ona do toho teď hází vidle! Jen nás se synem schválně ničí! Zítra odsud odejde a ty se můžeš normálně nastěhovat!“
Jenže Julie zjevně nepatřila k lidem, kteří by se nechali dlouho přemlouvat. Taška s věcmi dopadla na lavici v předsíni a ona se vydala k Haně s neúprosnou těžkopádností rozzuřeného buldozeru.
„Sklenice stojí na stole,“ poznamenala Veronika téměř laskavě a kývla směrem ke kuchyni.
Julie tam vpadla jako vichřice. Stačil jí jediný pohled, aby pochopila, kam sáhnout. Popadla třílitrovou zavařovačku, bez okolků ji převrátila a vysypala její obsah na pracovní desku. Bankovky se rozsypaly mezi hrnky a drobnosti. Julie z nich bleskově odpočítala svou částku a zastrčila ji hluboko do kapsy péřové bundy.
„Aby mě ještě někdy napadlo něco řešit se starými ženskými,“ procedila vztekle.
Pak plivla na podlahu.
„Nedodělané podvodnice! Kvůli vám jsem zbytečně zaplatila odvoz autem!“
Prohnala se kolem zkoprnělé Hany, sebrala svou tašku a vyrazila na chodbu. Dveře za ní práskly tak prudce, až žárovka v předsíni nejistě zablikala.
Veronika se vrátila do kuchyně. Její bývalá tchyně seděla na stoličce a prázdným pohledem zírala na zbylé bankovky rozházené po lince. Veškerá její bojovnost se vytratila, jako by ji někdo sfoukl.
„No tohle sis tedy vymyslela,“ zašeptala Hana a nevěřícně zakroutila hlavou. V hlase už neměla předstíranou sebelítost, ale skutečnou uraženost. „Vlastní matku připravit o poslední korunu. Za všechno můžeš ty! Celý život jsi mi zkazila! Kdybys sem nepřilezla, mohla jsem být konečně za vodou! Tlak mi lítá nahoru dolů, potřebuju do lázní, a ty…“
„Sbalte si věci, paní Hano,“ přerušila ji Veronika.
Ze spíže vytáhla velkou cestovní tašku, se kterou kdysi jezdila na dovolené, a hodila ji tchyni k nohám.
„Svoje. Tomášovy. Je mi to naprosto jedno. Do půl hodiny chci, aby tady po vás nezůstala ani stopa.“
„A kam mám asi jít?“ spustila Hana nahlas a rozmazávala si po tvářích stečenou řasenku. „Vlak do vsi mi jede až pozdě večer! Tomáš je v práci! To mě vážně vyhazuješ na ulici? V zimě?“
„To není můj problém.“
Veronika si ze zápěstí setřásla neexistující smítko.
„Můžete si posedět na nádraží a dát si čaj. Nebo jeďte k Martině. Aspoň se konečně seznámíte a uděláte radost snaše. Jsem si jistá, že z vás bude nadšená. Pro klíče od bytu si Tomáš přijede sám, až dostane rozum.“
Otočila se a zamířila do ložnice, aby zkontrolovala své vlastní věci. Za zády zaslechla rozhořčené funění, nářky o nevděčné mladé generaci a vzápětí hlasité trhání lepicí pásky. Hana začala ve spěchu balit krabice. Tentokrát už opravdu svoje.
K večeru byt konečně ztichl a vyprázdnil se. Veronika vynesla na schodiště krabice s harampádím po bývalém manželovi, cizí sešlapané pantofle hodila do popelnice, v kuchyni otevřela okno dokořán a postavila vodu na čaj. Zítra bude muset zavolat zámečníka a nechat vyměnit zámek.