Hana za sebou zavřela vchodové dveře a zůstala stát opřená zády o jejich studený kov. Byt najednou zaplavilo ticho, tak nezvyklé a hutné, až ji z něj zabolelo v uších. Na věšáku už nevisela Markova šedá bunda, z police na boty zmizely jeho oblíbené hnědé polobotky. Dvanáct let manželství se toho rána smrsklo do krátkého rozhovoru v předsíni. Marek klopil zrak, spěšně zapínal cestovní tašku a pod nosem mumlal chabé omluvy o tom, že city vyprchaly, že potkal skutečnou lásku a že by se měli rozejít slušně, bez zbytečných scén.
Hana žádnou scénu neudělala. Neprosila ho, aby zůstal, nezvedla hlas, nechytila ho za rukáv. Jen mlčky sledovala, jak muž, jemuž věnovala nejlepší roky svého života, zbaběle odchází k jiné ženě. K té Andreje, mladé a cílevědomé, o které Marek celé poslední půlroční období tvrdil, že s ní pouze spolupracuje na jednom projektu.
Ostré zazvonění telefonu prořízlo ticho a vytrhlo Hanu z těžkých myšlenek. Na displeji se objevilo jméno: „Libuše“. Tchyně.
Hana se zhluboka nadechla. Ze všech lidí na světě právě s Markovou matkou mluvit nechtěla. Libuše měla odjakživa panovačnou povahu a brala snachu hlavně jako spolehlivý nástroj k řešení vlastních starostí. Zaplatit jí složenky za byt, o víkendu dovézt těžké tašky s nákupem, přispět na opravu střechy na chatě — to všechno se automaticky ocitalo na Haniných bedrech. Marek se podobným záležitostem většinou elegantně vyhnul. Vždycky byl přece pracovně zavalený, unavený a bez času.
„Ano, Libuše,“ ozvala se Hana klidně, když hovor přijala.
„Haničko, ahoj,“ zazněl ve sluchátku energický hlas, zvyklý na to, že se mu neodporuje. „Volám kvůli jedné věci. Zítra mi na pozemek přijede parta řemeslníků, budou montovat nový plot z trapézového plechu. Smlouvu jsme přece probíraly už minulý měsíc. Potřebuju, abys mi dnes večer poslala jedenáct tisíc dvě stě padesát korun, ať můžu zaplatit zálohu. A nezapomeň, že o víkendu bude nutné přijet a pomoct mi rozebrat ty staré fošny.“
Hana pevně zavřela oči. Jedenáct tisíc dvě stě padesát. Přesně ty peníze si odkládala z odměny na ozdravný pobyt v lázních, protože poslední tři roky pracovala jako vedoucí administrátorka v klientském centru téměř bez dovolené.
„Libuše, mluvila jste dnes se svým synem?“ zeptala se vyrovnaným hlasem.
Na druhém konci linky nastalo tíživé ticho. Bylo zřejmé, že takovou otázku tchyně nečekala.
„A co s tím má společného Marek?“ Libušin hlas okamžitě vystoupal o tón výš a objevilo se v něm podráždění. „Marek pracuje, živí rodinu, nemá čas zabývat se nějakými ploty. My dvě jsme se přece na všem domluvily! A vůbec, Hano, co je to za tón?“
„Úplně obyčejný tón, Libuše,“ odpověděla Hana a narovnala se. Uvnitř se jí začal rozlévat zvláštní chlad, který se podobal jistotě. „Marek už naši rodinu neživí. Žádná naše rodina totiž od dnešního rána neexistuje. Váš syn si sbalil věci a odstěhoval se ke své nové ženě, k Andreje.“
Znovu se rozhostila pauza. Tentokrát však bylo to ticho jiné — napjaté a chladné.