Bylo v něm cosi vypočítavého. Hana v té chvíli pochopila, že Libuše o všem věděla. Věděla, že Marek odešel, a přesto jí klidně zavolala kvůli penězům.
„Hano, proč z toho hned děláš tragédii,“ spustila Libuše smířlivě, ale v jejím hlase zaznívala povýšená shovívavost. „Chlap prostě uklouzl, to se stává. To přejde. Vyřádí se a vrátí se domů. Ty musíš být rozumnější, nesmíš jednat zkratkovitě. Rodina se má držet pohromadě. Muži jsou jako děti, občas potřebují trochu volnosti, aby pochopili, kde je jim doopravdy dobře. Počkej, ono ho to přejde. Jenže teď musíme vyřešit ten plot. Řemeslníci nebudou stát se založenýma rukama a čekat, až se vy dva usmíříte.“
Hana poslouchala a měla pocit, jako by jí někdo konečně strhával z očí závoj. Celé roky byla přesvědčená, že žije v obyčejné rodině. Ano, byly potíže, ano, Libuše bývala náročná a uměla si říct o hodně, ale pořád to přece byli příbuzní, lidé, kteří k sobě patří. Jenže teď se ukázalo, že pro ně byla hlavně pohodlná peněženka a služka, která nic nestojí. Dokonce i Marekovu zradu byla Libuše ochotná přejít mlčením, pokud by tím nepřišla o svoje pohodlí.
„Já už vám pomáhat nebudu,“ pronesla Hana pevně a každé slovo vyslovila zřetelně. „Váš syn odešel za jinou ženou, tak ať se o vás teď stará ona.“
„Co to povídáš?“ vydechla Libuše pobouřeně. „Jaká ona? Andrea je citlivá mladá žena, na takové věci není stavěná! A mimochodem, my dvě jsme pořád rodina. Nemáš právo se ke mně takhle chovat. Já už se s těmi lidmi domluvila!“
„Domluvila jste se vy, tak jim také zaplatíte. Mějte se, Libuše. A už mi nevolejte.“
Hana hovor ukončila a vzápětí číslo zablokovala. Potom pomalu přešla do kuchyně, vzala sklenici a napustila si obyčejnou studenou vodu. Prsty se jí ještě lehce třásly po všem tom napětí, ale uvnitř se začalo rozlévat zvláštní uvolnění. Jako by z ní po dlouhých letech spadl těžký balvan, který vláčela na zádech a ani si neuvědomovala, jak moc ji drtí.
Ve stejnou chvíli na opačné straně města seděl Marek na drahé kožené pohovce v prostorném bytě Andrey. Nový život, o kterém tolik snil, se nerozbíhal zdaleka tak hladce, jak si představoval. Andrea seděla naproti němu v křesle a podrážděně ťukala dlouhými nehty do displeje telefonu.
„Marku, vysvětlíš mi, proč mi tvoje matka už půl hodiny vyzvání jako šílená?“ zeptala se ledovým hlasem, aniž zvedla oči od mobilu.
Marek nervózně polkl.
„Víš, máma se pustila do práce na chatě. Chce měnit plot. Hana jí s podobnými věcmi normálně pomáhala. Zařídila řemeslníky, poslala peníze, všechno ohlídala. Jenže teď, chápeš, Hana odmítla. Máma je z toho rozhozená a volá, jestli bychom jí nepomohli.“
Andrea pomalu položila telefon na stolek. Pak k Markovi zvedla oči a dlouze se na něj zadívala, až mu bylo nepříjemné sedět na místě.
„Hana pomáhala,“ zopakovala pomalu. „Hana posílala peníze. A teď chceš, abych to místo ní dělala já?“
„Ne, ne, Andreo, tak jsem to nemyslel!“ vyhrkl Marek a rychle zvedl ruce, jako by se bránil útoku. „Máma jen potřebuje asi jedenáct tisíc korun jako zálohu pro dělníky. Říkal jsem si, že bychom třeba mohli vzít část z peněz, které jsme si odložili na cestu k moři. Z další výplaty bych to hned doplnil.“
Andreina tvář se při jeho slovech zkřivila rozhořčením.