„Marku, ty ses snad úplně pomátl?“ vybuchla Andrea. „Pustila jsem tě do svého bytu, protože jsi mi sliboval klidný život, péči a pozornost. A ty mi hned první den navrhuješ, abych platila rozmary tvojí matky? Moje peníze jsou moje. Tvoje matka je tvoje starost. Jestli byla zvyklá viset na krku tvojí bývalé ženě, neznamená to, že se teď přestěhuje na ten můj.“
Marek na ni jen bezradně zíral a několikrát zamrkal, jako by nerozuměl slovům, která právě slyšel. Byl zvyklý, že veškeré peněžní potíže spojené s jeho matkou tiše a nenápadně řešila Hana. Vždycky někde potřebnou částku sehnala, dovedla uhladit ostré hrany a Libuši uklidnit dřív, než se situace vyhrotila. Andrea však byla z docela jiného těsta. Uměla přesně oddělit své zájmy od cizích problémů a neměla v úmyslu se za ně obětovat.
„Ale Andreo, vždyť je to moje máma…“ hlesl Marek. „Ti dělníci mají přijet už zítra. Co jí mám říct?“
„Řekni jí, ať je odvolá,“ odsekla Andrea a zvedla se z křesla. „A taky jí vyřiď, aby mi už nikdy nevolala na soukromé číslo. Její stížnosti poslouchat nehodlám. Jestli mě nedokážeš ochránit před vlastními příbuznými, budeme si muset znovu promluvit o tom, jak má náš vztah vlastně vypadat.“
Marek zůstal sedět na pohovce jako přimražený. Měl pocit, že se mu pod nohama propadá podlaha. Jeho představa o krásném, lehkém a bezstarostném životě po boku mladé atraktivní ženy právě dostala první hlubokou trhlinu.
Následující den se Libuše nedovolala ani Haně, ani svému synovi. Po několika neúspěšných pokusech došla k závěru, že nastal čas sáhnout po metodě, která se jí v minulosti už mnohokrát osvědčila: veřejná scéna. Bez váhání se vypravila přímo do klientského centra, kde Hana pracovala.
Ve velké hale bylo plno lidí. Návštěvníci seděli na židlích, sledovali displeje s pořadovými čísly a čekali, až na ně přijde řada. Vtom se vstupní dveře prudce otevřely a dovnitř rázným krokem vpochodovala Libuše. Ani na okamžik nezaváhala. Zamířila rovnou k informační přepážce, za níž Hana právě klidným hlasem vysvětlovala staršímu pánovi, jak postupovat při vyřizování důchodové karty.
„Hano!“ zaznělo náhle celým prostorem tak hlasitě, že se za Libuší otočily desítky hlav. „Proč mi nebereš telefon? To sis usmyslela, že mě jen tak vymažeš ze života?“
Hana se na klienta zdvořile usmála, požádala ho, aby chvilku počkal, a teprve potom se obrátila k Libuši. V obličeji měla naprostý klid, přestože se jí uvnitř všechno sevřelo.
„Dobrý den, paní Libuše,“ pronesla vyrovnaným, úředně zdvořilým tónem. „Jsem v práci. Pokud potřebujete poradit s doklady nebo úřední záležitostí, vezměte si prosím pořadové číslo z terminálu. Jestli jste sem přišla kvůli osobním věcem, požádám vás, abyste opustila prostor. Narušujete chod pracoviště.“
„Kvůli dokladům?“ vykřikla Libuše pobouřeně a ještě zvýšila hlas. „Mně na chalupě stojí dělníci a čekají na peníze! A ty si tady sedíš s kamenným obličejem! Měla jsi mi poslat těch jedenáct tisíc! Dvanáct let jsem tě snášela, učila tě, jak se má žena chovat, a ty se při první hádce s manželem rozhodneš mstít ubohé starší ženské!“
V sále se rozhostilo naprosté ticho. Lidé přestali listovat papíry i sledovat čísla na obrazovce. Se zatajeným dechem pozorovali scénu, která se před nimi začala odvíjet.
Hana neuhnula pohledem. Dívala se přímo do očí ženě, která s ní dlouhé roky obratně manipulovala a zaštiťovala se přitom velkými slovy o rodině, povinnosti a vděčnosti.
„Paní Libuše,“ řekla Hana.