Pátý den se objevil s dortem v krabici a s výrazem člověka, který dělá obrovský ústupek.
„Tak dobře,“ řekl tehdy. „Ať jsou béžové.“
Vrátila jsem se. Záclony zůstaly béžové. Jen ten křik se nezměnil.
Po té hádce jsem mu navrhla, abychom zašli za psychologem. Společně, jako manželé. Rozesmál se tak nahlas, že ho muselo být slyšet až z kuchyně.
„Já jsem v pořádku,“ prohlásil. „To ty jsi přecitlivělá a nervózní.“
Od té doby jsem už nic podobného nenavrhla.
Máma si sedla ke mně na gauč. Z prstů jí byl cítit cibulový pach, protože ji právě krájela do polévky, když jsem jí předchozí večer kolem desáté zavolala.
„Holčičko moje,“ povzdechla si. „Chlapi jsou prostě takoví. Musíš vydržet. Deset let se přece jen tak nezahodí.“
„Mami, vyhodil mě před šesti lidmi.“
„Byl opilý. Ujelo mu to. To se stává.“
Podívala jsem se na ni a chvíli jsem nevěděla, co říct. Máma s tátou prožila osmadvacet let. Táta nekřičel. Táta mlčel. Dokázal mlčet celé týdny, jako by člověk vedle něj přestal existovat. To ticho bylo někdy horší než řev, jenže máma by to nikdy nepřipustila. Pro ni nebyla trpělivost zlozvykem, ale ctností. Snášela věci, protože byla přesvědčená, že tak to má správná žena dělat. A chtěla, abych tomu uvěřila taky.
Mobil znovu problikl. Dvanáctý zmeškaný hovor.
Zvedla jsem se, odešla do kuchyně a pustila kohoutek. Voda tekla vlažná, jako vždycky v tom starém domě se starými trubkami. Naplnila jsem sklenici, vypila ji naráz a odložila ji do dřezu.
Složka ležela v mojí kabelce. Ani jsem ji nemusela otevírat. Věděla jsem přesně, co v ní je. Oddací list, číslo, série. Kupní smlouva k bytu — dvoupokojový na Masarykově třídě, koupený v roce 2017, napsaný na nás oba. Chata s pozemkem o šesti arech v Křtinách — formálně na Filipa, ale pořízená během manželství. Auto také vedené na něj. Výpisy z účtů: za poslední tři roky utratil za myslivost, rybaření a vybavení přes tři sta sedmdesát pět tisíc korun. Zbraně, náboje, člun, pruty, členské příspěvky do klubu. Každý měsíc deset až dvanáct tisíc jen pro sebe. Já jako vedoucí skladu brala patnáct a půl tisíce. Z toho víc než deset tisíc spolkly nájemní náklady, energie a jídlo.
Osm let jsem žila v mínusu. Ne obrazně. Matematicky. Jeho osobní výdaje převyšovaly to, co já dávala na domácnost. A jemu to připadalo samozřejmé, protože vydělával víc.
Vzala jsem telefon. Přeskočila jsem všech dvanáct zmeškaných hovorů od Filipa a našla kontakt uložený jako: „Právní poradna, od Moniky K.“
Monika pracovala jako firemní právnička v budově naproti našemu skladu. Kdysi jsme spolu kouřily na schodech u vchodu. Já jsem s kouřením přestala před dvěma lety, ale tenkrát to ještě patřilo k mým dnům stejně automaticky jako ranní káva. Jednou v zimě se na mě Monika zadívala a zeptala se: „Heleno, je u vás doma všechno v pohodě?“ Odpověděla jsem: „Jasně, normálně.“ Dívala se na mě dlouho, až nepříjemně dlouho, a pak řekla: „Kdyby to někdy normální být přestalo, mám číslo na dobrou právní poradnu. Dělají rodinné právo.“ Uložila jsem si ho. Čtyři měsíce leželo v kontaktech netknuté, protože jsem si pořád namlouvala, že se to nějak spraví.
Teď jsem stiskla zelené tlačítko.
Po třetím zazvonění se ozval ženský hlas. Klidný, suchý, úřední.
„Právní poradna, prosím.“
„Dobrý den. Jmenuji se Helena. Potřebovala bych pomoct s rozvodem a vypořádáním majetku.“
Na druhé straně nastalo krátké ticho. Snad jen vteřina.
„Můžete přijet zítra v deset?“
„Ano.“
„Nadiktuji vám adresu.“
Zapsala jsem si ji. Pak jsem hovor ukončila a přejela prstem po řemínku hodinek. Dělala jsem to vždycky, když jsem se potřebovala vnitřně srovnat. Uvnitř ve mně bylo najednou zvláštní prázdné ticho. Ne bezmocné. Spíš takové, jaké přijde ve chvíli, kdy už je rozhodnutí hotové a člověku zbývá jen ho uskutečnit.
Telefon se znovu rozsvítil. Třináctý hovor od Filipa. Stiskla jsem odmítnout a vypnula zvuk.
Ráno v práci jsem rovnala krabice se spojovacím materiálem do regálů a snažila se nemyslet. Nešlo mi to. Ruce pracovaly samy, po navyklé trase: z palety na polici, z police zpátky k paletě. Hlava se ale zasekla na jednom místě jako dveře, které nejdou otevřít ani zavřít.
Skladník Petr přivezl vozík s novou dodávkou. Podíval se na mě, ale na nic se nezeptal. Petr dělal ve skladu už sedm let a měl vzácnou schopnost nešťourat se v cizím neštěstí. Převzala jsem dodací list, podepsala příjem a přepočítala balení. Sto čtyřicet čtyři krabic. Sedělo to. Ve skladu sedělo všechno. Doma nikdy nic.
V deset dopoledne mi zavolal Martin, Filipův kolega. Ten samý, který v sobotu seděl u nás u stolu.
„Ahoj, Heleno,“ začal opatrně. „Filip mě poprosil, abych ti vyřídil, že… no, že to přehnal.“
„Hm.“
„Možná by ses mohla vrátit? Chodí tu jako tělo bez duše.“
„Martine, co ti řekl? Že jsem odešla kvůli pivu?“
Na druhém konci se rozhostila pauza.
„No… nějak tak.“
„Jasně. Díky, že jsi zavolal.“
Zavěsila jsem. „Nějak tak.“ Deset let manželství, desítky večerů plných křiku, ponížení před šesti lidmi — a celé se to smrsklo na „nějak tak“.
V poledne jsem seděla v malé místnosti pro zaměstnance a jedla z plastové krabičky pohanku, když se ve skladu objevil Filip. Nejdřív jsem ho uslyšela. Mluvil u vchodu s ostrahou a jeho hlas měl přesně ten tón, který jsem znala až příliš dobře: tvrdý, sebejistý, zvyklý narážet do lidí, dokud neustoupí. Hlídač ho nakonec pustil.
Filip procházel mezi regály a rozhlížel se kolem sebe jako člověk, který v takovém skladu nikdy nestál a nechápe, proč je tu tolik polic, krabic a čísel.
Vyšla jsem z odpočívárny a zastavila se u příjmového pultu. Jakmile mě zahlédl, zrychlil.
„Heleno. Kde jsou doklady?“
Žádné ahoj. Žádné jak ti je. Jen doklady.
„Jaké myslíš?“