„Nedělej, že nevíš. Oddací list, kupní smlouvu k bytu, papíry od chaty. Převrátil jsem doma všechno naruby a nikde nejsou.“
Dívala jsem se na něj beze slova. Obličej měl rozpálený, bunda mu visela rozepnutá, prsty zatnuté do pěstí. Před dvěma dny stál stejně. Jen tehdy to bylo u stolu, před hosty. Teď mezi krabicemi vrutů, hmoždinek a kováním. Kulisy se změnily, ale roli hrál pořád tutéž.
„Mám je já.“
„Tak mi je dej.“
„Ne.“
Filip udělal krok ke mně. Jirka, náš skladník, vykoukl zpoza regálu. Nepřišel blíž, ale taky nezmizel. Jen zůstal stát tak, aby bylo jasné, že vidí dost.
„Heleno, já si nedělám legraci.“
„Já taky ne, Filipe. Jdi domů. Já mám práci.“
Ještě několik vteřin tam stál. Dýchal nahlas, jako by se držel z posledních sil, aby nezačal křičet. Pak se prudce otočil a zamířil ke dveřím. U východu se ještě obrátil.
„Tohle budeš litovat.“
Jirka na mě mlčky pohlédl. Jen jsem pokrčila rameny a vrátila se ke své pohance. Už byla studená. Snědla jsem ji takovou. Nebylo to poprvé.
Kolem poledne mi zavolala máma. Hned podle hlasu jsem poznala, že už si na věc udělala názor a teď ho přišla oznámit mně.
„Heleno, dneska jsem mluvila s Libuší.“
Libuše byla mámina sousedka. Patřila k těm ženám, které věděly všechno o všech, i když se jich nikdo na nic neptal.
„Říkala mi, že Filip v práci vykládá, že jsi odešla za nějakým mužským.“
Zůstala jsem stát mezi regály. V rukou jsem držela krabici se samořeznými šrouby. Dvanáct kilo.
„Cože?“
„Že prý někoho máš. A kvůli němu jsi odešla.“
Položila jsem krabici na polici. Přesně na značku, rovně, opatrně. Tak jako každý den. Tak jako jsem se snažila dělat všechno – přesně, klidně a bez zbytečných pohybů.
„Mami. Vyhodil mě z bytu před lidmi. Před svými kamarády. Bylo jich tam šest a všichni to viděli.“
„Lidi toho napovídají. Třeba se jen urazil a něco plácnul.“
„Mami, slyšíš se vůbec? Řekl mi, ať vypadnu. Přede všemi. A teď tvrdí, že jsem utekla k milenci. A ty mi voláš, abys zjistila, jestli je to pravda?“
Na druhém konci nastalo ticho.
„Já se tě neptám, jestli je to pravda. Vím, že není. Jen bych chtěla, aby ses vrátila a nějak jste to dali do pořádku.“
„Do pořádku jak? Že se mu zase omluvím za to, že pivo nebylo dost vychlazené?“
„Heleno, deset let se přece jen tak nezahazuje. Já s tvým otcem vydržela osmadvacet let. A žili jsme. Normálně.“
Stála jsem uprostřed skladu. Ve vzduchu byl cítit kov, prach a strojní olej. Někde dál zabručel vysokozdvižný vozík. Normálně. Máma strávila osmadvacet let s člověkem, který s ní dokázal celé týdny nepromluvit, a říkala tomu normální život.
„Mami, byla jsi šťastná?“
Mlčení, které následovalo, bylo dlouhé jako otcovy trestající týdny beze slov.
„Co s tím má štěstí společného, Heleno? Rodina je zodpovědnost.“
„Já vím. Právě proto jsem odešla. Protože mám zodpovědnost i sama za sebe.“
Máma si povzdechla. Nic už neřekla. Poprvé v životě položila telefon dřív než já.
Schovala jsem mobil a vrátila se ke krabicím. Do konce směny zbývaly ještě čtyři hodiny. Zítra v deset mě čekala schůzka s právničkou. Ve spodní části tašky ležely desky s dokumenty a za celý den jsem ani jednou nekontrolovala, jestli tam pořád jsou. Věděla jsem to. Stejně jistě jako jsem věděla, že k Filipovi už se nevrátím.
Právní poradna sídlila v prvním patře staršího domu poblíž tržiště. Úzká chodba, ošlapané linoleum, dveře s malou cedulkou. Uvnitř stál stůl, dvě židle a police plné šanonů. Právnička byla žena kolem padesátky, s krátce střiženými vlasy a brýlemi zavěšenými na řetízku. Představila se jako Šárka Pavlová.
Položila jsem desky před ni a otevřela je.
Šárka Pavlová začala listovat. Mlčky. Asi tři minuty. Potom zvedla oči.
„Tohle všechno jste shromáždila sama?“
„Ano. Po večerech. Když manžel koukal na fotbal.“
„Výpisy z účtů máte za tři roky?“
„Stáhla jsem je z internetového bankovnictví. Účet máme společný, ale rozdělila jsem položky podle kategorií. Jeho výdaje zvlášť, moje zvlášť, náklady na domácnost zvlášť.“
Přikývla a sundala si brýle.
„Heleno, máte velmi slušný základ pro dokazování. Byt byl pořízený během manželství, takže spadá do společného jmění. Chata také, bez ohledu na to, na koho je napsaná. Auto stejně tak. Zákonně se majetek obvykle dělí na polovinu.“
„Na polovinu?“
„To je výchozí pravidlo. Soud se ale může od rovnosti podílů odchýlit, pokud se prokáže, že jedna strana dlouhodobě utrácela společné peníze na vlastní potřeby a poškozovala tím rodinu. Z vašich výpisů je patrné, že manžel každý měsíc spotřeboval zhruba deset až dvanáct a půl tisíce korun jen pro sebe, zatímco běžný chod domácnosti jste hradila hlavně vy ze své mzdy. To je důležitý argument.“
„A mám ještě něco,“ řekla jsem.
Šárka Pavlová lehce pozvedla obočí.
„U toho večírku, kdy mě vyhodil, bylo šest lidí. Čtyři z nich jsou ochotní potvrdit, že na mě křičel a nutil mě odejít z bytu.“
Zapsala si to.
„Jak víte, že zrovna čtyři?“
„Martin, jeho kolega, mi zavolal sám. Omlouval se. Řekl, že Filip to přehnal. Zeptala jsem se ho, jestli by byl ochotný říct totéž i u soudu. Odpověděl, že ano. A další tři lidé taky. Martinova žena a dva známí. Napsali mi po té sobotě.“
Šárka Pavlová se na mě podívala přes horní okraj brýlí.
„Jste velmi klidná klientka. To je výhoda.“
Nevysvětlovala jsem jí, že můj klid není povahový rys. Je to výsledek osmi let výcviku. Osm let, kdy křik tvořil běžné pozadí dne a mlčení bylo jediným způsobem, jak přežít.
Pak jsme se pustily do sepisování potřebných návrhů.