„Ale prosím tě, Dalibore, co by asi tak zmohla?“ zaslechla jsem. „Moje žena je jako kus dřeva, všechno po ní steče. Nedělej si starosti, kupce na její byt už mám domluveného.“
Zůstala jsem stát v předsíni s nákupními taškami v obou rukou. Klíče se ještě kývaly v zámku; nestačila jsem za sebou ani dovřít dveře. V taškách byly brambory, cibule, kuřecí stehna, pohanka ve slevě a tři jogurty pro Jaroslava — jedl jen bílé a zásadně bez cukru. V hlavě jsem už počítala, jestli stihnu maso rozmrazit, nebo ho zase budu muset hodit na pánev jako zmrzlou kostku, takže se místo smažení bude spíš dusit.
Petr stál ke vchodu zády, telefon si tiskl ramenem k uchu a v hrnku míchal svůj instantní kafe se třemi lžičkami cukru. Nádobí po sobě neumyl nikdy.
„Ona se nic nedozví,“ pokračoval a hlučně usrkl. „Řeknu jí, že jde o papíry k přepsání, a podepíše to. Věří mi. Je tupá jak poleno. Bez nálad, bez názoru. Bezplatná hospodyně.“
Pak se rozesmál. Ten smích jsem znala až příliš dobře. Přesně takhle se chechtal s kamarády v garáži, zatímco já po jejich večerním sezení drhla talíře a sklenice. Stejně se smál i tehdy, když Jaroslav jako malý spadl z kola, já k němu běžela s dezinfekcí v ruce a Petr jen stál opodál a prohodil: „Co kolem něj lítáš jak kvočna? Ať se zvedne sám.“
V uších mi začalo hučet, jako když se člověku prudce zvedne tlak. Prsty se mi sevřely kolem uch tašek tak silně, až se mi igelit zařízl do dlaní a zanechal v nich bílé rýhy. Pomalu jsem položila nákup na zem. Vytáhla jsem mobil a zapnula nahrávání.
Z kuchyně se dál ozýval jeho hlas. Petr už s Daliborem probíral rybářské háčky a zítřejší výlet k jezeru. On to tak míval vždycky: nejdřív ze sebe vyplivl jed a hned nato přešel k naprostým hloupostem. Jako by se nic nestalo. Jako bych skutečně byla jen nějaká dřevěná věc.
Přisunula jsem telefon ke škvíře pootevřených dveří a stála tam, dokud se s Daliborem nerozloučil a neslíbil mu, že „příští týden tu dohodu pořádně zapijí“.
Potom Petr ukončil hovor, odkašlal si a v pantoflích se odšoural k lednici. Vypnula jsem záznam, strčila mobil do kapsy, zvedla tašky a tiše proklouzla kolem kuchyně do pokoje. Zavřela jsem za sebou a opřela se zády o zárubeň.
Pod žebry mě pálil ledový tlak. Chtělo se mi buď začít křičet, nebo výt jako raněné zvíře. Čtyřiadvacet let manželství. Jaroslav, škola, vysoká, Petrovy půjčky, které jsem splácela ze svých peněz odložených na dovolenou. Jeho matka, kterou jsem až do její smrti vozila třikrát týdně do nemocnice. Jeho ponožky, večeře připravené na čas a celé roky života, které jsem mu tiše skládala k nohám.