řízky a to jeho nekonečné: „Blanko, kde mám tu modrou košili?“ A teď jsem najednou jen kus dřeva. Věc, se kterou se dá pohnout, kterou lze odsunout stranou. A dokonce už se našel i kupec.
Posadila jsem se na postel a dlouho zírala na vlastní prsty. V rýhách kůže mi zůstával šedavý prach z pohanky. Pak mi pohled sklouzl ke snubnímu prstýnku. Byl tenký, ošoupaný, skoro bez lesku. Petr mi ho navlékl ještě v době, kdy jsme bydleli na koleji a k večeři mívali těstoviny s kečupem. Na okamžik mě přepadla chuť strhnout ho z ruky a mrštit jím z okna. Neudělala jsem to. Jen jsem se zhluboka nadechla, přesně tak, jak mě to kdysi učila maminka: „Blanko, když ti někdo ublíží, nejdřív napočítej do deseti. Teprve potom se rozhodni.“
Dopočítala jsem až do dvaceti. Potom jsem vstala, opláchla si obličej ledovou vodou a vytáhla ze zásuvky starý zápisník. Našla jsem v něm číslo na notářskou kancelář; zapisovala jsem si ho kdysi, když jsem mamince vyřizovala invalidní důchod.
Ve sluchátku dlouho hrála protivná melodie. Nakonec se ozval ženský hlas a klidně mi vysvětlil, že zákaz nakládání s bytem se dá podat i elektronicky přes portál, ale že nejjistější bude přijít osobně. Řekla jsem, že přijdu. Hned.
Byly asi tři odpoledne. Petr v kuchyni něčím hlučně rachotil, nejspíš si smažil vejce. Vyšla jsem do předsíně a oblékla si kabát.
„Kam jdeš?“ houkl, aniž se otočil. Z pánve se ozývalo prskání.
„Pro chleba. K večeři tu není ani kousek.“
„Jo, tak jo. A vezmi mi cigarety.“
Odešla jsem. Ve výtahu se mi třásly ruce i kolena. Nebylo to strachy. Spíš tím, že jsem si naplno uvědomila, co právě dělám. Čtyřiadvacet let jsem neudělala skoro nic bez jeho souhlasu. I tapety jsme kdysi vybírali společně, aby pak prohlásil: „Béžová je nuda, měli jsme vzít zelenou.“ A já tehdy zase mlčela.
U notáře bylo prázdno. Mladá žena za stolem dlouho kontrolovala moje doklady a listiny k bytu.
„Jste si jistá, že chcete zapsat omezení?“ zeptala se nakonec. „Bez vaší osobní přítomnosti nebude moci byt nikdo prodat, darovat ani vyměnit. Ani na základě plné moci.“
„Jsem si jistá.“
Začala rychle ťukat do klávesnice. O patnáct minut později jsem stála venku s potvrzením v ruce. Složila jsem ho a zasunula do vnitřní kapsy kabátu, přesně tam, kde už ležel telefon s nahrávkou.
Domů jsem se vrátila s vekou a balíčkem jeho oblíbených cigaret. Petr se válel na gauči a díval se na nějaký akční film. Beze slova jsem prošla do kuchyně a zapnula konvici. Na pánvi zůstaly připálené zbytky vajec. Umyla jsem ji. Ze zvyku.
Kolem sedmé zazvonil zvonek. Petr okamžitě vyskočil, narovnal si vytahané tričko a uhladil si vlasy rukou.
„To je za mnou,“ oznámil skoro slavnostně. „Blanko, dej vařit vodu. Přijde slušnej člověk.“
Přikývla jsem.
Do chodby vstoupil muž kolem padesátky, v drahém kabátu a s koženou aktovkou. Petr kolem něj začal poskakovat, usmíval se tak široce, až mi z toho bylo nevolno.
„Seznamte se,“ řekl. „Radovan, realitní makléř. Budeme řešit tu záležitost s bytem.“
Vyšla jsem z kuchyně do předsíně.