Utírala jsem si ruce do utěrky a dívala se přitom na Petra. Na ten jeho spokojený výraz, jako by právě vyhrál něco, co mu odjakživa patřilo.
„Petře,“ oslovila jsem ho klidně, „vzpomínáš si, jak jsi dnes odpoledne mluvil s Daliborem?“
Zarazil se. Úsměv mu z tváře mizel pomalu, jako když se ze zdi odlepuje špatně přilepená tapeta.
„Cože? No… volal jsem s ním. A co má být?“
„Říkal jsi o mně, že jsem dřevěná manželka. Že už máš kupce na můj byt. A že se o tom nikdy nedozvím.“
V předsíni najednou ztuhlo ticho. Radovan nejistě přešlápl z jedné nohy na druhou. Petr nejdřív zbledl, potom mu po tvářích naskočily nepravidelné rudé skvrny.
„Co to meleš, Blanko?“ vyrazil ze sebe, ale zvedla jsem ruku a nenechala ho pokračovat.
„Ne. Už nic nevysvětluj. Slyšela jsem všechno.“
Vytáhla jsem telefon a pustila nahrávku. Jeho vlastní hlas se rozlil po místnosti: „Moje žena je úplně dřevěná… kupce na její byt už mám… ona mi věří… bezplatná hospodyně…“
Radovan o krok ustoupil ke dveřím.
„Petře, to jste mi neřekl, že jsou kolem toho takové okolnosti.“
Petr na mě hleděl, jako bych byla někdo úplně cizí.
„Ty sis mě nahrávala? Špehovala jsi mě?“ zasyčel.
„Stála jsem za dveřmi s taškami plnými jídla, které jsem koupila ze své výplaty, aby ses ty, Jaroslav a jeho přítelkyně měli z čeho najíst. A ty jsi mezitím prodával můj domov. Můj, Petře. Ne náš. Byt po mojí mámě.“
Udělal krok ke mně, ale nepohnula jsem se. Mluvila jsem dál stejně tiše.
„A ještě něco. Dnes jsem byla na katastru a zařídila jsem, aby s bytem nešlo udělat vůbec nic bez mé osobní přítomnosti a souhlasu. Takže tvůj kupec,“ kývla jsem směrem k makléři, „si může hledat jinou nemovitost. Tenhle byt už na prodej není.“
Radovan začal couvat.
„Já raději půjdu. Petře, ozveme se. Omlouvám se.“
Protáhl se kolem nás a za okamžik za ním zaklaply dveře.
Zůstali jsme sami. Petr stál uprostřed pokoje a lapal po dechu, jako ryba vyhozená na břeh.
„Co jsi to udělala? Všechno jsi zničila! Měli jsme přece plány!“
„Ty jsi měl plány,“ opravila jsem ho. „Já jsem měla důvěru. A tu jsi dnes rozdupal. Nazval jsi mě dřevěnou. Tak poslouchej, Petře: dřevo hoří. A já už shořela.“
Sesunul se na pohovku a sevřel si hlavu do dlaní.
„Blanko, promiň. Ujelo mi to. Já jsem to tak nemyslel. To Dalibor mě do toho navezl…“
„Dalibor,“ uchechtla jsem se bez radosti. „Jistě. Vždycky za to může někdo jiný. Nikdy ty, který jsi čtyřiadvacet let žil na můj účet, pil můj čaj, spal v mém povlečení a přitom mě považoval za součást zařízení.“
Sundala jsem si prsten a položila ho na konferenční stolek.
„Zítra podávám žádost o rozvod. Byt zůstane mně, je to dědictví po mámě a ty na něj nemáš žádný nárok. Věci si sbalíš během týdne. A pokud jde o Jaroslava, s ním si promluvím sama.“