Je dospělý. Pochopí to.
„Blanko…“
„Už nic neříkej.“ Zvedla jsem ruku, aby nepokračoval. „Nemáš ani ponětí, jak se mi teď ulevilo. Poprvé po tolika letech mi hlavou neběží, co bude k večeři. Myslím na to, že mám vlastní domov. A že mám taky sama sebe.“
Odešla jsem do ložnice a zavřela za sebou. Vzápětí pípl telefon. Psala mi kamarádka: „Tak co? Jaký byl den?“
Chvíli jsem hleděla na displej. Pak jsem vyťukala: „Výborný. Přestala jsem být dřevěná.“
Ráno jsem se probudila v sedm. Normálně bych vyskočila, abych Petrovi postavila vodu na čaj. Tentokrát jsem se jen pomalu protáhla, přehodila přes sebe župan a zamířila do kuchyně. Uvařila jsem si kávu. Pro sebe. Poctivou, mletou, se špetkou skořice. Petr vždycky uznával jen instantní. Já jsem přitom odjakživa milovala vůni čerstvě namletých zrn.
Vyšel z pokoje celý pomačkaný, s obličejem člověka, který špatně spal. Pohledem sklouzl k džezvě v mé ruce.
„A pro mě?“
„Pro tebe, Petře, nastal čas sehnat si novou služku. Ty dřevěné totiž občas obživnou.“
Napila jsem se. Káva pálila tak, až mi skoro vyhrkly slzy. Ruce se mi ještě pořád třásly a hrnek mi lehce ťukl o zuby. Přesto to byla nejlepší káva, jakou jsem kdy pila. Protože jsem ji poprvé po dlouhé době připravila jenom pro sebe.
Pak zazvonil zvonek. Odložila jsem šálek a šla otevřít. Za dveřmi stál Radovan, realitní makléř. Neměl s sebou aktovku, oblečený byl stejně jako včera, jen působil nejistěji.
„Promiňte, že jdu tak brzy,“ začal rozpačitě. „Vlastně jsem přišel kvůli jedné věci. Váš manžel se včera zmínil, že byt patří vám, ale já netušil… zkrátka bych vám rád nabídl své služby. Vám jako majitelce. Kdybyste se někdy rozhodla něco změnit, prodat, koupit nebo řešit bydlení jinak, rád pomůžu. Poctivě. Bez háčků.“
Zůstala jsem stát ve dveřích a jen na něj zírala. Z kuchyně vykoukl Petr, tvář zkřivenou vztekem.
„Co tady děláš?“ vyštěkl.
„Pracuju,“ odpověděl Radovan klidně. „Mám novou klientku.“
Podal mi vizitku. Přijala jsem ji a otočila mezi prsty. Potom jsem se podívala na Petra, na jeho bezmocnou zuřivost, a pak na makléře s uhlazeným pracovním úsměvem.
„Víte, Radovane, promyslím si to. Ale ne dnes. Dnes mám jiné plány. Jdu si koupit kočku. A možná taky novou pánev.“
Radovan přikývl, zdvořile se rozloučil a odešel. Petr cosi zamručel a zmizel zpátky v pokoji. Zavřela jsem dveře, opřela se o ně zády a rozesmála se. Tiše, skoro neslyšně. Poprvé po mnoha letech jsem se ráno smála ve vlastní předsíni.
Kávu jsem dopíjela už s úsměvem. A v duchu jsem přemýšlela, že kočku pojmenuju Marta. Po té, kterou jsme měli, když jsem byla malá, dokud ji táta neodnesl sousedům, protože „chlupy jsou všude“. Teď budu mít svou vlastní Martu. A nikdo mi nebude říkat, že pár chlupů je problém.