„Moje máma je po procházce unavená. Odveď si syna, ať tu nedělá hluk!“ pronesl Jakub ostře a dveře do obývacího pokoje zabouchl osmiletému Matějovi přímo před nosem.
Chlapec zůstal stát uprostřed chodby jako přikovaný. V náručí svíral krabici se stavebnicí — modrou, s hasičským autem vytištěným na víku. Složil ji úplně sám, bez jediné rady, a celé dopoledne čekal, až bude moci výsledek ukázat babičce.
Andrea stála opřená u zdi a dívala se na něj. Matěj se nerozplakal. Jen pomalu sklopil oči, otočil se a beze slova zamířil do kuchyně.
V tu chvíli ji uvnitř bolestně píchlo. Její vlastní dítě se ve vlastním bytě cítilo jako někdo navíc. A ona až příliš dlouho předstírala, že to nevidí.
Andree bylo šestatřicet. Byla drobnější postavy, měla tmavé vlasy, které si téměř pokaždé stahovala do culíku, a pracovala jako nákupní manažerka v menší velkoobchodní firmě. V práci o ní říkali, že je klidná, rozumná a umí se ovládat. Doma se snažila působit stejně.
Po rozvodu s prvním manželem žila několik let jen s Matějem. Jejich třípokojový byt v poklidné čtvrti pro ni představoval opravdové útočiště — světlé, prostorné a hlavně jejich. Rána měla svůj neměnný řád: syn jí vtrhl do pokoje s voláním: „Mami, už je snídaně?“ a ona se rozesmála dřív, než stačila pořádně otevřít oči. Na ten byt, na jeho vůni i na ticho mezi stěnami si oba zvykli.
Jakuba potkala náhodou u společné známé. Byl o něco starší než ona, působil vyrovnaně, mluvil tiše a měl vzácný zvyk neskákat druhým do řeči.
„Ty mě nikdy nepřerušuješ,“ poznamenala jednou Andrea.
„Jen mě zajímá, co řekneš potom,“ odpověděl s úsměvem.
S Matějem si porozuměl překvapivě rychle. Vozil ho na fotbal, pomáhal mu s výtvarkou, nehrál si na nového tatínka, ale zároveň se nedržel stranou. Po svatbě se k nim nastěhoval a první rok plynul lehce, skoro bez zádrhelů.
Neklid přišel až později. Jednoho večera zavolala Jakubova matka Libuše a oznámila, že prodala svůj byt. Vysvětlila to jednoduše:
„Chci být synovi blíž. Nějakou dobu zůstanu u vás, než si najdu něco vhodného.“
Andrea se podívala na Jakuba. Ten jen pokrčil rameny.
„Bude to přece jen dočasně. Nevadí ti to?“
Nevadilo jí to. Tehdy ještě ne.
Libuše dorazila se čtyřmi velkými kufry a dvěma krabicemi plnými nádobí.