a také se svým zamilovaným křeslem. S hledáním nového bydlení ale nijak nepospíchala. Makléř jí prý „nezavolal zpátky“, čtvrti, které viděla, jí „nevyhovovaly“ a ceny byly podle ní „nehorázně přestřelené“. Týdny se pomalu slily v měsíce. Kufry se ztratily ve skříních a křeslo si našlo nejpohodlnější místo u okna.
Andrea si všímala, že se doma něco mění. Jenže mlčela. Říkala si, že se to časem srovná samo.
Nová pravidla přicházela nenápadně. Jedno po druhém. Jako kdyby někdo v noci potichu přestavoval nábytek a ráno všichni předstírali, že to tak bylo odjakživa.
Nejdřív přišla výtka kvůli Matějovu běhání po chodbě.
„To dítě dupe jako stádo koní,“ poznamenala Libuše u večeře, aniž by se podívala na kohokoli konkrétního.
Jakub zvedl oči k synovi.
„Matěji, prosím tě, trochu tišeji. Babičku to unavuje.“
Andrea neřekla nic. Pak se zakázaly pohádky bez sluchátek, protože televize Libuši „lezla na nervy“. Následovaly telefonáty s kamarády přes hlasitý odposlech. A nakonec i samotní kamarádi. Libuše prohlásila, že cizí děti v bytě dělají jen nepořádek. Hrát si Matěj směl už jen ve svém pokoji a nejpozději do sedmi večer. Dokonce i smích, když byl moc hlasitý a bezstarostný, vyvolal z obýváku nespokojený pohled.
„Máma potřebuje klid,“ opakoval Jakub pokaždé, když se Andrea pokusila něco namítnout. „Zkus ji pochopit. Už není nejmladší.“
A Andrea se snažila chápat. Znovu a znovu.
Přesvědčovala sama sebe, že je to jen přechodné období. Že je tchyně unavená. Že Jakub se jen bojí zbytečných hádek. Jenže Matěj s každým dalším týdnem tišeji mizel sám do sebe. Ráno už nevběhl do ložnice jako dřív. Na stole v obýváku po něm nezůstávaly dílky stavebnice. Čím dál častěji seděl zavřený u sebe, s tabletem nebo knížkou, jako by si rozmýšlel každý krok za dveře pokoje.
Jednou večer k němu Andrea nakoukla. Matěj ležel na posteli a upřeně hleděl do stropu.
„Proč ještě nespíš?“ zeptala se potichu.
Chvíli mlčel. Potom k ní otočil hlavu.
„Mami… já vám překážím?“
Andrea si k němu sedla na kraj postele a objala ho pevněji, než původně zamýšlela. Žádná vhodná slova nenašla. A Matěj už se na nic dalšího neptal.
V neděli se všichni společně vrátili z procházky — Andrea, Jakub, Matěj i Libuše. Venku bylo krásně. Podzimní slunce svítilo měkkým světlem, Matěj nohama rozhazoval spadané listí a smál se. Andrea ho pozorovala a v duchu si říkala, že přesně takhle by to mělo být.
Doma se hned pustila do večeře. Matěj se motal kolem ní, rozkládal talíře a ptal se, jestli může dát chleba do košíku.