„Jistě,“ usmála se Andrea a letmo ho pohladila po vlasech.
Stůl nakonec vypadal slavnostněji, než původně zamýšlela. Přidala dokonce i malé svíčky ve skleněných kalíšcích. Toužila po obyčejném, klidném večeru, po chvíli, kdy bude doma teplo nejen od světla, ale i mezi lidmi.
Libuše vešla do obýváku a s hlasitým povzdechem se sesunula do křesla.
„Jsem hrozně unavená,“ pronesla táhle a hned se zamračila na chlapce. „Matěji, nemusel bys s těmi talíři tak bouchat.“
Matěj ztuhl. Poslední talíř položil na stůl opatrně, skoro beze zvuku, a o krok ustoupil.
Jakub se obrátil k Andree, jako by šlo o naprosto samozřejmou věc.
„Odveď ho do kuchyně. Ať se nají tam. My bychom si rádi dali večeři v klidu.“
V místnosti se rázem rozhostilo těžké ticho. Matěj nic nenamítal. Jen si vzal svůj talíř a pomalu se vydal ke kuchyni, jako by na tom nebylo nic zvláštního, jako by přesně tohle čekal.
Andrea se dívala za ním. Viděla jeho malá záda, svěšená ramena i talíř sevřený v dětských rukou.
Poprvé po dlouhé době nezačala Jakubovi nic vysvětlovat. Neřekla, že dobře. Nepožádala Matěje, aby ještě chvilku vydržel. Jen stála u stolu a sledovala, jak její syn odchází jíst sám do kuchyně v bytě, který byl jeho domovem.
Trvalo to jen pár vteřin. Pak se Andrea beze slova pohnula. Došla k Matějovi, vzala mu talíř z rukou a s naprostým klidem ho vrátila na stůl, přesně na místo, odkud ho před chvílí odnesl.
„Sedni si,“ řekla tiše a přisunula mu židli.
Matěj ji poslechl. Sedl si, ale v očích měl zmatek. Nechápal, co se právě změnilo. Andrea zaujala místo vedle něj.
Jakub na ni hleděl překvapeně. Ten výraz mu však na tváři dlouho nevydržel; velmi rychle ho vystřídalo podráždění.
„Andreo, co to má znamenat? Proč z toho děláš divadlo? Máma je unavená a já po tobě chci jen úplně normální věc…“
„Tohle je můj byt,“ přerušila ho Andrea klidným, pevným hlasem. „A také byt mého syna. Jestli je někomu u jednoho stolu s dítětem těsno nebo příliš hlučno, může se jít najíst do kuchyně sám.“
Libuše zalapala po dechu a přitiskla si dlaň na prsa.
„Tak takhle to tedy je. Starého člověka už vyháníte od stolu. To jsem se dočkala.“
„Nikdo vás nikam nevyhání,“ odpověděla Andrea stejně klidně jako předtím. „Sedíte u stolu. Můj syn u něj bude sedět také. A tak to odteď bude.“
Jakub zvýšil hlas. Mluvil o úctě, o nevděku, o tom, že Andrea přehání. Ona ho nechala domluvit. Nepřela se s ním, neskákala mu do řeči. Jen vstala, přešla k polici, vytáhla ze zásuvky složku s dokumenty k bytu a položila ji před něj na stůl.
„Jestli je potřeba,“ pronesla pomalu, „můžu vám připomenout, komu tenhle byt patří.“