Jakub najednou zmlkl. V místnosti se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet i slabé cinknutí příboru o talíř. Matěj upíral na matku doširoka otevřené oči, jako by ji viděl poprvé.
Večeře toho večera proběhla beze slov. Libuše se jídla téměř nedotkla, jen okázale vzdychala a dávala najevo, jak nespravedlivě se jí podle jejího názoru křivdí. Jakub seděl skloněný nad talířem a neřekl nic. Andrea jedla klidně, pomalu, a čas od času podala Matějovi kousek chleba.
Když chlapec odešel do svého pokoje, požádala Andrea manžela, aby ještě zůstal v kuchyni.
„Řeknu to jen jednou,“ začala tiše, ale pevně. „Tvoje matka má měsíc na to, aby si našla podnájem a odstěhovala se. A ty přestaneš dělat z Matěje někoho, kdo je ve vlastním domově navíc. Jestli nedokážeš ani jedno, odejdete oba. Rozhodnutí je na tobě.“
Jakub na ni dlouho hleděl. Vypadal, jako by čekal, že se Andrea rozesměje, změkne nebo vezme svá slova zpátky.
„Ty to myslíš vážně?“ zeptal se nakonec.
„Naprosto.“
Prudce vstal a uhladil si rukáv, jako by tím chtěl získat aspoň zbytek důstojnosti.
„Tak dobře. V tom případě odejdeme. Ještě dnes.“
„Dobře,“ odpověděla Andrea bez zaváhání. „Pomůžu vám sbalit.“
Tohle nečekal. Andrea si všimla, jak mu na okamžik ztuhl výraz a jak znejistěl, jenže ona už mířila do chodby, otevřela skříň a sundala z věšáku jeho bundu.
Balili až do půlnoci. Libuše plakala, utírala si oči kapesníkem a pořád dokola opakovala, že ji vlastní rodina zradila. Jakub většinu času mlčel. Za několik dní skutečně odešli. Našli si nájemní byt a odstěhovali se.
Po třech týdnech Jakub zavolal. Říkal, že jednal v afektu, že by si o všem chtěl znovu promluvit, že jeho matka už souhlasí s tím, že bude bydlet sama.
„Jsem ráda, že ti to došlo,“ řekla Andrea. „Ale vracet to zpátky už nemusíme.“
Položila telefon a ještě dlouho stála u okna.
Podzim pomalu přešel v zimu. Byt se znovu nadechl. Najednou v něm bylo víc světla, víc prostoru a méně napětí.
Matěj si zase rozkládal stavebnici po koberci v obýváku. Znovu se smál nahlas, když sledoval pohádky. Zase si vodil domů spolužáky a v předsíni se objevovaly cizí tenisky poházené vedle botníku.
Jednoho večera seděli u večeře jen ve dvou. Matěj si mazal chleba máslem, pak se zničehonic zarazil a zvedl k ní oči.
„Mami, je dobře, že teď bydlíme sami, viď?“
Andrea se na něj zadívala. Na jeho klidný pohled. Na drobný úsměv, který se mu objevil v koutcích úst.
„Ano,“ odpověděla tiše. „Je to dobře.“
V tu chvíli pochopila, že nejdůležitější rozhodnutí svého života neudělala tehdy, když ho vyslovila nahlas. Udělala ho už ten večer, kdy beze slova vzala talíř z rukou svého syna a položila ho zpátky na stůl.