„Zase jsi ten ručník pověsila jinam,“ ozval se Zdeněk Tesař. „Máma přece říkala, že má viset jen na tyči u topení.“
Veronika Kovářová stála naboso na vyhřáté podlaze a sotva znatelně sebou cukla. V rukou držela talíř se zbytky večeře a pomalu se otočila k manželovi.
„Zdeňku, jen jsem si do něj utřela ruce. Vždyť není ani mokrý.“
„A na tom záleží?“ prošel kolem ní tak těsně, že jí ramenem zavadil o paži. „Proč jí dávat záminku? Pak bude celý večer bručet.“
Veronika beze slova odložila talíř do dřezu. Zvenčí se ozývalo drnčení sousedovy klimatizace, v kuchyni tikaly nástěnné hodiny s oprýskanými číslicemi. Ten zvuk jí zase připomněl, že tady není doma.
Bydleli v tom bytě už pět let. V bytě Zdeňkových rodičů a zároveň s jeho rodiči. Přesto měla každý večer stejný pocit: jako by tu byla jen dočasně, jako podnájemnice, která si nesmí nic přisvojit. Cizí byl gauč, skříně i záclony. Dokonce i zrcadlo v koupelně jí někdy vracelo pohled ženy, kterou nepoznávala.
„A ukliď hračky z obýváku,“ dodal Zdeněk ode dveří. „Táta říkal, že je na koberci flek. Asi Filip vylil džus.“
Neodpověděla. Zvedla ze země plenu, malé autíčko a odešla do dětského pokoje. Filip Modrý seděl na koberci a z kostek stavěl jakousi vysokou věž.
„Mami, jdeš zítra do práce?“
„Zítra ne. Budeme doma. Jen pojedeme za babičkou na chatu.“
Filip se zamračil.
„A nemohli bychom nejet? Já bych se radši díval s tebou na pohádku.“
Veronika se usmála, jenže úsměv jí zůstal smutně viset na rtech.
„Slíbili jsme, že přijedeme. Budou tam jahody a táta udělá maso na grilu.“
Chlapec mlčel a dál spojoval dílky stavebnice. Veronika ho pozorovala a uvnitř cítila, jak se všechno znovu pomalu rozjíždí.
Ráno se bytem valil zmatek. Zdeněk podrážděně přehraboval zásuvku s klíči.
„Kdo mi zase sahal na věci? Kde je svazek s tím zeleným přívěskem?“
Filip bosky pobíhal po chodbě a nosil tenisky nejdřív do koupelny, pak zase zpátky.
„Mami, kde mám svoje červené autíčko? Bez něj nikam nejedu!“
Veronika tiskla k hrudi krabici s koláčem zabalenou v igelitové tašce.
„Všechno se najde. Hlavně pojďte, nebo přijedeme pozdě.“
Zdeněk nakonec klíče objevil, vztekle práskl dveřmi a zamířil k výtahu. Veronika za nimi zamkla byt a na okamžik se zadívala na rohožku přede dveřmi.
Ani ta není moje, problesklo jí hlavou. Ani obyčejná rohožka.
V autě dlouho nikdo nemluvil. Potichu hrála hudba a pod koly šuměla silnice. Teprve po chvíli se Veronika tiše zeptala:
„Myslíš, že to dneska proběhne v klidu?“
Zdeněk hned neodpověděl. Sevřel volant o něco pevněji, než bylo nutné.
„Promluvím si s mámou. Kdyby něco. Nestresuj se dopředu, ano?“
Filip najednou zvedl hlavu od tabletu.
„Tati, proč s námi teď babička s dědou nebydlí? Oni nás už nemají rádi?“
Zdeněk se krátce zasmál, ale znělo to nuceně.
„Mají, jasně že mají. Jen jsou teď na chatě a pěstují zeleninu na zimu.“
Veronika se obrátila k oknu. Míjely je zelené koruny stromů, staré cedule u stánků podél cesty a vybledlé reklamní plachty.
Na chatě je přivítala jen Marcela Petříčeková. Pavel Čermák byl na dvoře, kde se věnoval grilu a sazenicím. Sotva Veronika položila krabici s koláčem na stůl, uslyšela za zády:
„Filip má skvrnu na tričku. Měla bys ho převléct. A ten koláč už je studený? Říkala jsem přece, ať ho zabalíte do ručníku.“
„Zabalený je. Jen jsme jeli dlouho.“
„A tašky nedávejte na koberec,“ zabručela tchyně. „Jsou zvenku, budou špinavé.“
Veronika se ovládla. Zdeněk dělal, že nic neslyší. Filip už mezitím vyběhl na dvůr.
O něco později stály s Marcelou v kuchyni nad zeleninou. Každá měla svoje prkénko, svůj nůž a svůj malý vymezený prostor. Marcela přitom plynule mluvila o tom, že cukety je nejlepší skladovat na zasklené verandě, a vypočítávala, kolik sklenic okurek už letos zavařili, aby prý bylo na zimu z čeho brát. Veronika přikyvovala spíš ze zvyku než z opravdového zájmu. Slova k ní doléhala z dálky, jako by stála uprostřed cizí domácnosti, kde pro ni nikdo nikdy nevyhradil místo. Ruce jí mechanicky klouzaly po prkénku a před ní ležela další zelenina připravená k očištění.