„Jak se dívám, cukety jste neokrájela,“ ozvala se Marcela Petříčeková za jejími zády. „Se slupkou je nemám ráda.“
Veronika Kovářová neřekla ani slovo. Vzala nůž pevněji do ruky a začala z cuket stahovat tenkou zelenou vrstvu. Všechno kolem ní působilo cize. Talíře v této kuchyni cinkaly jinak, kov příborů zněl ostřeji, dlažba pod nohama jako by patřila někomu, kdo ji sem nikdy doopravdy nepozval. Dokonce i vzduch tu měl jinou vůni, směs zavařenin, cibule a starého nábytku.
Když se pak všichni usadili ke stolu, řeč se stočila k počasí, záhonům a tomu, co letos roste dobře a co se nepovedlo. Filip Modrý sáhl po sklenici s kompotem, jenže ji nešikovně zavadil loktem. Sladká tekutina se rozlila po ubruse.
Marcela Petříčeková hlasitě a okázale vydechla.
„No samozřejmě,“ pronesla káravě. „U vás je pořád všechno vedle.“
Zdeněk Tesař zůstal zticha. Veronika okamžitě popadla ubrousek a začala kompot stírat, zatímco Filip sklopil oči a stáhl ramena, jako by čekal další výčitku.
Po chvíli se nesměle ozval:
„Babi, ukážeš mi jahody?“
„Až později, chlapečku,“ odpověděla Marcela Petříčeková. „Ještě musí trochu dozrát.“
Vtom Zdeněk pod stolem sevřel Veroničinu dlaň. Bylo to krátké, ale pevné gesto. Pak se narovnal a nahlas řekl:
„Mami, tati, musíme vám něco oznámit. Dostali jsme byt. Brzy se budeme stěhovat.“
Veronice se sevřelo hrdlo. Jako by se v kuchyni najednou zastavil čas. Ticho se rozprostřelo nad stolem tak husté, že bylo skoro slyšet vlastní dech. Marcela Petříčeková na ně zírala, nejdřív na syna, potom na snachu.
„Kdo vám ho dal?“ zeptala se ostře.
Veronika zvedla oči. Mluvila potichu, ale snažila se, aby jí hlas nezakolísal.
„Moji rodiče.“
„Takže jste o tom mlčeli?“ Marcela se napřímila. „Celou dobu jste si všechno domlouvali za našimi zády?“
„My jsme jen…“ Veronika hledala slova opatrně. „Chtěli jsme mít jistotu, že to opravdu vyjde. Zpočátku jsme tomu sami skoro nevěřili.“
„Nevěřili?“ zopakovala tchyně a v jejím hlase se objevila pichlavá zloba. „Spíš jste nechtěli žádné řeči, že? A mě se nikdo ptát nemusel?“
Její tón ztvrdl.
„Proč vám vlastně tvoji rodiče kupovali byt? Peníze mohli dát na něco rozumnějšího. Třeba Filipovi na studia. Nad hlavou střechu máte. Co vám tady tak strašně chybí?“
Veronika sklopila pohled ke stolu. Srdce jí bušilo až někde v krku a pod žebry cítila nepříjemný tlak.
„Tak ať teď tvoje matka chodí vytírat podlahy a hlídat Filipa,“ pokračovala Marcela Petříčeková s trpkostí. „Když už máte všechno svoje. My jsme tedy zřejmě byli jen na obtíž.“
Nikdo se neozval. Filip si přitiskl ubrousek k obličeji a mlčel. Zdeněk odstrčil židli a pomalu vstal. Zhluboka vydechl. Veronika zůstala sedět, neschopná se pohnout, zatímco jí horkost stoupala od lícních kostí až k očím.
Pavel Čermák se také zvedl. Došel k Zdeňkovi, položil mu ruku na rameno a klidně řekl:
„Pojď se mnou. Pomůžeš mi s grilem.“
Zdeněk jen přikývl a následoval otce ven.
Usadil se na lavici u zahradního grilu a zadíval se na hromádku polínek, která ještě nechytila plamenem. Pavel Čermák vedle něj rozbaloval alobal a připravoval maso, všechno dělal pomalu, bez zbytečných pohybů. Ve dvoře se držel těžký letní vzduch, voněl trávou, kouřem a rozpáleným dřevem.
„Udělals to správně,“ řekl po chvíli tiše, aniž se na syna podíval. „Je čas postavit se na vlastní nohy. Pro mámu je to teď těžké, ale ustupovat nesmíš.“
Zdeněk přikývl, spíš pro sebe než pro otce. Potom sáhl po podpalovači a mlčky začal rozdělávat oheň. Plamen vyšlehl prudce, jako by se v něm najednou ozvalo všechno napětí, které se během oběda nahromadilo.
Za domem klaply dveře. Veronika stála na zápraží a držela v rukou šálek čaje, kterého se nikdo ani nedotkl. Zpoza rohu k ní doléhal hlas Marcely Petříčekové. Mluvila s někým tlumeně, úsečně, podrážděně. Veronika zachytila jen jednotlivá slova: že si ničeho neváží, že všechno tajili, že už je nikdo nepotřebuje, a hlavně že se nedočkala ani obyčejného poděkování.
Sousedka od záhonů na ni kývla a prohodila něco o počasí. Veronika se zdvořile usmála, i když význam slov k ní vůbec nedolehl.
Vrátila se dovnitř. Filip seděl u okna a díval se za babičkou, která odcházela k brance.
„Mami,“ zeptal se tiše, „babička se na nás zlobí?“
Veronika si k němu přisedla a objala ho kolem ramen.
„Ne tak, jak si myslíš,“ odpověděla měkce. „Jen je jí teď těžko. Má nás ráda, opravdu. Jen se ještě nenaučila pouštět ty, které miluje.“
Filip přikývl a položil jí hlavu do klína.
V kuchyni stále zůstávala vůně oběda. Talíře na stole pomalu chladly. Veronika se rozhlédla kolem sebe: lžíce zapomenutá v míse se salátem, nedopitý kompot, zmuchlaný ubrousek u Filipova talíře. Ticho mělo zvláštní tíhu, jako po rozhovoru, který změnil víc, než si kdo chtěl připustit.
Po několika minutách se všichni znovu sešli venku. Pavel Čermák už obracel maso nad žhavými uhlíky, Zdeněk krájel chléb na silnější krajíce. Veronika položila na stůl mísu s rajčaty a vytáhla Filipovi džus. Marcela Petříčeková u stolu zatím chyběla.