Marcela Petříčeková se objevila u plotu s výrazem, jako by se před chvílí vůbec nic nestalo.
„Kde je Filip?“
„Tady, babi,“ vyhrkl chlapec a hned k ní přiběhl. Zvedl k ní obličej a zeptal se: „Přijdeš k nám někdy na návštěvu?“
Marcela se na okamžik zarazila. Podívala se na syna, pak na snachu a teprve potom se očima vrátila k vnukovi. Krátce, skoro stroze přikývla.
„Přijdu. Když mě pozvete.“
Zdeněk Tesař tiše vydechl, jako by ze sebe pustil napětí, které v něm celou dobu stálo. Veronika Kovářová na to neřekla nic. Jen vzala ze stolu prázdný hrnek a odešla pro ubrousky.
Oběd se nesl v křečovitém duchu. Filip nadšeně vyprávěl něco o pohádce, Pavel Čermák se snažil řeč stočit na nový byt a vyptával se, v jaké je čtvrti a ve kterém patře. Veronika odpovídala úsporně, téměř jen tolik, kolik bylo nutné.
Když pak už spíš ze zvyku obracela zeleninu na grilu, najednou se jí slova vydrala nahlas, dřív než je stačila zastavit.
„Už nechci být v tomhle domě jen návštěva. Chci mít domov. Třeba úplně malý. Ale vlastní.“
Zdeněk se k ní otočil a chvíli na ni mlčky hleděl. Pavel sklopil oči k talíři. Marcela neřekla vůbec nic.
Po jídle vešla Veronika dovnitř, aby posbírala jejich věci. Srovnala ručníky, zašroubovala sklenici s marmeládou, opláchla a utřela dřez. Pak zůstala stát u okna, jako by potřebovala nabrat dech.
Za jejími zády se ozvaly kroky. Marcela nakoukla do pokoje tak nenuceně, až to působilo záměrně.
„Nezapomeňte si tu marmeládu. Je jí tam ještě trochu. Byla by škoda, kdyby se zkazila.“
Veronika se po ní otočila a přikývla. Jenže tchyně neodcházela.
„Takže teď už si budete všechno dělat po svém, ano?“ pronesla chladně. „Dobrá. Jen se pak nedivte, jestli už nebude cesta zpátky. Když odcházíte, tak odejděte úplně.“
Otočila se a bez čekání na odpověď vyšla z místnosti. Za pár minut venku klapla branka.
Veronika přistoupila k oknu. Marcela kráčela pěšinou k sousedce a ani jednou se neohlédla. Žádné rozloučení. Žádné „mějte se“. Nic.
Cestou zpátky se Filip znovu ozval:
„A babička za námi přijede?“
„Jasně,“ odpověděl Zdeněk. „Jen o něco později.“
„Má nás ráda?“ chtěl vědět chlapec.
Veronika se nejdřív podívala na manžela a potom do zpětného zrcátka na syna.
„Moc. Jenom jinak, než bys možná čekal. U babiček to tak někdy bývá.“
Doma Veronika téměř nemluvila. Zuli se, odnesli tašky a začali je vybalovat. Filip si najednou vzpomněl:
„Mami, moje červené autíčko zůstalo u babičky… Zapomněl jsem ho pod postelí. Pojedeme pro něj?“
Veronika přikývla.
„Samozřejmě. Určitě ho vyzvedneme.“
Filip si viditelně oddechl a odběhl ke krabicím.
Ještě cestou domů Veronika zavolala své matce a pověděla jí o hádce.
„Udělala jsi správnou věc,“ řekla jí maminka. „Ale zkus pochopit i Marcelu. Pro ni to teď taky není lehké. Slyším, jak moc tě to bolí, ale prosím tě, Veroniko, netrhejte rodinu. Všichni jste teď bez dechu, všichni na hraně. Jen tím projdi, ano? Vydrž to.“
„Dobře, mami,“ odpověděla Veronika tiše a rozloučila se.
Druhý den jeli do nového bytu. V autě vezli krabice, tašky, pytle s oblečením i hračkami. Všechno tam působilo cize: pach čerstvé barvy, holé zdi, ozvěna vlastních kroků. A přesto právě na tom místě Veronika poprvé ucítila, že se před nimi otevírá něco, co bude patřit jen jim.
Při vybalování objevila v jedné tašce starou konvici. Tu samou, kterou jim Marcela Petříčeková kdysi dala k prvnímu výročí svatby. Byla šedá, na rukojeti trochu oprýskaná, ale pořád funkční. Veronika po ní přejela prstem a přes slzy se mimoděk usmála.
Večer jedli se Zdeňkem a Filipem přímo na krabicích, protože nábytek ještě nestál. Na zemi hořela svíčka, elektřina zatím nebyla připojená. Filip si umazal bradu kečupem, Zdeněk mu ji setřel vlastním rukávem a všichni tři se rozesmáli.
„Teď už je to vážně naše,“ řekl.
Veronika přikývla a po dlouhé době měla pocit, že se jí dýchá lehčeji.
Ráno je v novém bytě přivítalo chladem. Radiátory ještě nehřály, na chodbě se držela vůně čerstvé malby a čehosi nového, teprve začínajícího. Po podlaze stály krabice a u dveří ležel starý batoh s doklady.