Večer měl být tichý a příjemný. Jana Vaněková prostřela stůl pro dva: pečené maso provoněné rozmarýnem, lehký salát a otevřená láhev červeného vína, kterou si schovávala na výjimečnou chvíli. Právě dnes uplynulo přesně deset let ode dne, kdy si s manželem zaregistrovali vlastní stavební firmu. Nekoupili hotový podnik, nikdo jim ho neodkázal, nezdědili ani kancelář se zákazníky. Všechno začalo od nuly, v pronajaté garsonce, kde po nocích hučel starý počítač a na okenním parapetu chladla rozpustná káva.
Jana si dodnes vybavovala pach čerstvé barvy v jejich první kanceláři. Pamatovala si Martinovy ruce načichlé naftou po cestách na stavby i jeho tiché věty, které jí šeptal, když byli oba vyčerpaní: „Jani, my to zvládneme. Ty jen počítej, na čísla jsi hlava. Bez tebe jsem nula.“ A ona počítala. Vedla účetnictví, hlídala výdaje, vyjednávala s dodavateli a znala každou korunu, která do jejich podnikání přišla nebo z něj odešla. Za celých deset let si nikdy neřekla o vyšší plat, než jaký měl obyčejný manažer. Věřila totiž, že všechno je společné. Všechno jde do rodiny. Do budoucnosti. Do jejich společné budoucnosti. Ani si nevšimla okamžiku, kdy se to „jejich“ začalo tiše měnit v „jeho“.
Zastrčila si za ucho pramínek vlasů, podívala se na hodiny a pousmála se. Martin měl zpoždění, jenže v posledních měsících už to nebylo nic neobvyklého. Říkával: „Práce, Jani. Lítám v tom od rána do večera, rozšiřujeme se.“ Jana mu věřila. Seděla naproti prázdné židli a v duchu si přehrávala jejich včerejší rozhovor o bytě. Pořád bydleli ve starém bytě, který Janě zůstal po rodičích.
Martin jí mnohokrát slíbil, že si pořídí vlastní domov. Prostorný, světlý, s velkou šatnou a výhledem do parku. „Jen co uzavřeme tenhle tendr,“ opakoval, „vybereš si, co budeš chtít. Klidně penthouse.“ Včera navíc prohlásil, že jí večer přinese překvapení. Jana si byla téměř jistá, že půjde o klíče.
Zámek cvakl v půl deváté. Martin vešel hlučně, v ruce kytici bílých lilií. Jana je neměla ráda, jejich nasládlý pohřební pach jí byl protivný, ale nikdy mu to neřekla, aby se ho nedotkla. V druhé ruce nesl koženou složku. Jana vstala, aby mu vyšla vstříc, a cítila, jak se jí srdce rozbíhá rychleji. Martin však nevypadal jako muž, který se chystá obdarovat svou ženu. Spíš připomínal někoho, kdo už vyhrál spor, jen ještě nevyslovil, o co se vlastně hrálo. Hodil složku na stůl vedle předkrmů, večeři nevěnoval jediný pohled a posadil se s nohou přes nohu.
„Tak co, Jani, překvapení,“ pronesl s úšklebkem, který ji okamžitě bodl do uší. „Vybral jsem tvoji rezervu. Tu, co sis syslila na horší časy. Do poslední koruny.“
Jana ztuhla se složeným ubrouskem v ruce. Nedonesla ho ani ke stolu. Dívala se na něj a čekala, že se rozesměje, řekne, že si z ní vystřelil, a vytáhne z kapsy malou sametovou krabičku. Jenže Martin nežertoval. Otevřel složku a posunul k ní papíry. Kupní smlouva na byt v novém rezidenčním komplexu na okraji města. V kolonce „kupující“ stálo jméno jeho sestry Nikoly Kratochvílové.
„Martine, to musí být omyl,“ řekla Jana tiše a prsty jí začaly dřevěnět. „Byly tam dva miliony korun. Šest let jsme je dávali stranou. Z mé výplaty, z tvých zakázek. U zubaře jsem si kolikrát odpustila i umrtvení navíc, jen abychom šetřili. Říkal jsi, že je to na náš domov.“
„Nikola porodila, potřebuje to víc,“ odsekl Martin a natáhl se po sklence vína, kterou připravila pro ně oba. „Je sama s klukem. My dva jsme zajištění dost. Ty jsi chytrá ženská, Jani, vyděláš další. Co si hned děláš nároky? Dům by se jí zachtělo. Až budou peníze, bude dům. Teď bude Nikola bydlet jako člověk. Zasloužila si to.“
„Zasloužila?“ Jana slyšela vlastní hlas, jako by přicházel odněkud z dálky. „Vždyť nikdy pořádně nepracovala. Loni jsi jí koupil auto. Pak jsi jí zaplatil dovolenou u moře. A teď byt. Za peníze, které jsme vydělali my dva společně. Nepleteš si náhodou něco?“
„Já si něco pletu?“ Martin se naklonil dopředu a jeho úsměv ztvrdl, až v něm bylo cosi zvířecího. „To ty, drahoušku, zapomínáš, kde jsou hranice. Firma je napsaná na mámu. Já jsem jednatel. Ty jsi placená účetní, která dostávala mzdu a nemá co strkat nos do mých rozhodnutí. Zapomněla jsi, kde je tvoje místo. Jestli chceš dál sedět na mém krku, buď zticha a usmívej se. Nelíbí se ti to? Dveře máš otevřené. Jen si pamatuj: beze mě nejsi nic. Kdo by o tebe stál v osmatřiceti, bez chlapa a s pár drobnými na kartě?“
Dopil víno jediným douškem, vstal a hodil ubrousek přímo do salátu. Jana stála u stolu a hleděla na rozházené dokumenty, na tučně vytištěné jméno švagrové, na kapky vína, které potřísnily bílý list. Neplakala. Uvnitř se v ní něco utrhlo a spadlo hluboko dolů jako studený těžký kámen. Martin si vzal z věšáku sako a ve dveřích se ještě otočil.
„Jedu za Nikolou. Oslavit kolaudaci. Ty se tu zatím vyvětrej a popřemýšlej o svém chování. A žádné hlouposti. Jsi přece chytrá ženská.“
Dveře práskly. Jana zůstala sama. Pomalu se posadila a asi deset minut seděla bez hnutí, s pohledem upřeným do prázdna. Potom vstala, vzala telefon a uviděla novou zprávu. Nikola poslala fotografii: její baculatá ruka s křiklavou manikúrou svírala svazek klíčů před úplně novými vstupními dveřmi. Pod tím stálo: „Díky za dáreček, sestřičko.“ Jana položila mobil stranou a přešla k oknu. Za sklem svítily žluté lampy a občas zatroubilo projíždějící auto. Město si žilo dál, aniž tušilo, že právě v té chvíli jedna žena přestala být jen trpělivou manželkou.
Do ložnice nešla. Nevolala kamarádkám, aby si postěžovala na osud. Neklesla na kolena a nezačala hlasitě vzlykat. Zamířila do komory, kde za starými krabicemi od bot stál malý trezor. Martin na něj dávno zapomněl, přesvědčený, že uvnitř leží jen její staré deníky. Jana vyťukala kód — datum jejich svatby, které by si Martin nevzpomněl ani s pistolí u hlavy — a vytáhla notebook.
Byl to malý šedý přístroj se zhasnutou obrazovkou, oficiálně dávno vyřazený jako nepotřebný. Martin ho kdysi zahlédl a zeptal se: „Proč používáš tuhle vykopávku, když máme nové?“ Odpověděla mu tehdy: „Jsem na něj zvyklá, vyhovuje mi.“ Pokrčil rameny a pustil to z hlavy. Vždycky zapomínal na všechno, co ho nezajímalo.
Jana notebook otevřela, zadala heslo a přihlásila se do databáze, která na firemních serverech neexistovala. Tady byla uložená skutečná účetní evidence za poslední tři roky. Ne ta uhlazená verze s přikrášlenými čísly a skromnými zisky, kterou posílali úřadům, ale pravda. Tabulky, faktury, výkazy, kontakty na firmy používané k vyvádění hotovosti i údaje jednorázových společností, přes které protékaly desítky milionů korun.