Jana Vaněková přitom nebyla jen řadová účetní, která mechanicky přepisuje čísla do kolonek. Byla člověkem, jenž navrhl a udržoval celou skrytou konstrukci podnikání, které si Martin Kovář připisoval výhradně jako vlastní úspěch. Každý postup, každá převodní operace, každý dokument v bance, pod který Martin bez přemýšlení připojil podpis, ležel teď před ní. Jana rychle projela souhrnné přehledy. Za poslední tři roky proteklo mimo oficiální účetnictví téměř dvaačtyřicet milionů korun.
Paragraf trestního zákoníku týkající se zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Zvlášť závažný rozsah. Hrozba několikaletého vězení. A odpovědnost by nenesl jen ten, kdo podepisoval přiznání, ale také člověk, který dával pokyny. Martin měl jednu zásadní slabinu: nikdy si neuvědomoval, že některé příkazy zanechal ve hlasových zprávách.
Jana přenesla celý archiv na dva zabezpečené flashdisky. Jeden zasunula do kapsy starého kabátu, který visel úplně vzadu ve skříni a na který nesáhla už tři zimy. Druhý ukryla za malou ikonou svaté Anežky, stojící na poličce v předsíni. Byl to jediný předmět v bytě, jehož se Martin z pověrčivosti nikdy ani nedotkl. Potom se vrátila ke stolu, vzala telefon a v seznamu kontaktů našla jméno, které neotevřela celé roky: Radek Horák.
Kdysi býval Martinovým nadřízeným. Martin ho na začátku své kariéry bez milosti podrazil, přetáhl mu významného klienta a nechal ho v očích celé branže vypadat jako neschopného hlupáka. Horák se tehdy ocitl na hraně krachu, ale nakonec se z toho vyhrabal. Dnes vlastnil konkurenční stavební firmu, která StavKovoři šlapala na paty při každém větším výběrovém řízení. Jana dobře věděla, že Horák má na jejího manžela starý, hluboký a velmi osobní vztek.
Zavolala mu přesně v jedenáct večer. Počítala s tím, že starší muž už možná spí, ale telefon zvedl po druhém zazvonění. Jeho hlas zněl čile, zároveň v něm však byla slyšet okamžitá opatrnost.
„Pane Horáku, tady Jana Vaněková, bývalá účetní vašeho někdejšího zaměstnance,“ řekla vyrovnaně. „Omlouvám se, že volám tak pozdě, ale mám pro vás nabídku, kterou podle mě nebudete chtít odmítnout.“
„Jana? Martinova žena?“ ozvalo se v telefonu překvapení. „Co se stalo? Vyhodil vás uprostřed noci z bytu?“
„Horší,“ odpověděla. „Koupil své sestře byt za osm milionů. Z peněz, které jsem šest let odkládala já. Pak mi oznámil, že nejsem nikdo a že firma je napsaná na jeho matku. Jenže zapomněl na jednu věc. Já vím všechno. Úplně všechno. Za tři roky šlo mimo oficiální pokladnu dvaačtyřicet milionů korun. Chcete vědět, díky čemu vás před dvěma lety porazil v tendru? Mám veškerá schémata, všechny účty, všechny údaje k firmám i hlasové zprávy, kde dává přímé pokyny. Chci spravedlnost. A jsem ochotná vám ty materiály předat bez nároku na odměnu. Mám jedinou podmínku.“
„Jakou?“ Horák už svůj zájem neskrýval.
„Zítra v deset dopoledne se v jeho kanceláři objeví lidé v kuklách. Ne žádná zdvořilá kontrola z finančního úřadu, ale skutečný zásah. Máte kontakty na hospodářské kriminálce. Řekněte jim, že existuje oznamovatel, který je připraven vypovídat a dodat kompletní dokumentaci. Ať přijdou s povolením k prohlídce.“
Na druhé straně se rozhostilo ticho. Jana slyšela jen Horákův těžší dech, jak si v hlavě skládá význam toho, co právě zaslechl.
„Jano,“ promluvil nakonec pomalu a vážně, „uvědomujete si, že jste u toho byla podepsaná i vy? Seděla jste nad těmi operacemi. Když se v tom začnou vrtat do hloubky, budete v tom také figurovat.“
„To vím,“ řekla klidně. „Ale mám nahrávky jeho pokynů. Jsem připravená spolupracovat, aby mě brali jako svědkyni, ne jako spolupachatelku. Můj právník tvrdí, že to jde. Navíc jsem z toho neměla žádné mimořádné příjmy. Těch osm milionů, které mi sebral, leželo na mém osobním účtu a pocházelo z oficiální mzdy. Dokážu doložit každou korunu. On nic takového nedokáže.“
Horák si odkašlal a vzápětí se krátce, skoro pobaveně zasmál.
„Tak to si teda na prsou hřál pořádnou zmiji… Dobře. Pošlete mi na e-mail stručný výtah. Částky, data, čísla účtů. Přes noc na to připravím lidi, které je potřeba připravit. Zítra v deset nula nula bude mít váš manžel ráno, na které jen tak nezapomene.“
Jana hovor ukončila a odeslala šifrovanou zprávu s přílohami. Pak vstala, došla k zrcadlu v předsíni a zadívala se na sebe. Z odrazu na ni hleděla unavená žena s kruhy pod očima a vlasy pevně staženými do uzlu. Martin jí kdysi řekl, že se změnila v šedou myš. Mýlil se. Myši zalézají do děr a třesou se strachy. Ona byla krysa. Chytrá, pamatující si každou křivdu a nebezpečná ve chvíli, kdy ji někdo zažene do kouta.
Usmála se na svůj odraz a nahlas pronesla:
„Ještě si vyděláš, Martine. Na vězeňskou stravu.“
Následující ráno pro Janu začalo návštěvou, kterou čekala a na kterou už byla vnitřně připravená. V deset hodin dopoledne, tedy přesně v době, kdy měl Martin sedět v kanceláři a vést pravidelnou poradu, se u dveří bytu rozezněl zvonek. Nebylo to krátké, zdrženlivé zazvonění. Ozvala se dlouhá, netrpělivá a panovačná melodie, kterou okamžitě poznala. Tak zvonila jen Nikola Kratochvílová.
Jana otevřela. Na prahu stála její švagrová v celé své okázalé nádheře: zářivě růžová tepláková souprava, lesklé rty, natupírované vlasy, které z nějakého nepochopitelného důvodu považovala za stylové, a povýšený pohled nacvičený zřejmě před zrcadlem. V ruce držela prázdnou cestovní tašku.
„Ahoj, sestřičko,“ protáhla zpěvavě a bez pozvání překročila práh. „Tak jsem si říkala, když už teď nemáš peníze na nový byt, k čemu ti bude tolik starých krámů? Tady máš stejně málo místa a já mám teď konečně kam ukládat věci. Mrknu se ti na hadry, jo? To ti snad vadit nebude.“
Jana ustoupila stranou a pustila ji do chodby. Neřekla ani slovo. Jen sledovala, jak Nikola zamířila do ložnice, jako by jí celý byt patřil, otevřela skříň a začala bezostyšně přehrabovat ramínka.
„Jé, tenhle kožich!“ vydechla Nikola a vytáhla norkový kabát, který si Jana pořídila před třemi lety z prémie po úspěšném dokončení velké zakázky. „Ten už stejně nenosíš, ne? Na kožešiny jsi už asi trochu stará. Mně bude sedět akorát.“
Přehodila si kožich přes ramena a zatočila se před zrcadlem. Jana zůstala stát ve dveřích ložnice, paže založené na prsou, a mlčela. Nikola si její ticho vykládala jako porážku.
„Co jsi tak zticha?“ otočila se k ní s přimhouřenýma očima. „Urazila ses? Ale prosím tě. Martin udělal správnou věc. Deset let jsi z něj tahala, co se dalo, tak už bys měla vědět, kdy skončit. Dítě jsi mu dát nedokázala, domov taky žádný zázrak, jen sis pořád počítala svoje čísílka. Já jsem jeho krev. Vlastní sestra. Slíbil mi už jako kluk, že mi bude vždycky pomáhat. A kdo jsi ty? Spotřebovaný materiál. Uvidíš, že si ještě najde normální ženskou, která mu porodí dědice.“
„Sundej si ten kožich,“ řekla Jana klidně.