„Cože?“
„Ten kožich si sundej, Nikolo,“ zopakovala Jana pořád stejně vyrovnaně. „Patří mně. Ty jsi ještě nedostala vůbec nic.“
„Jak je libo!“ vyštěkla Nikola a s teatrálním rozmachem hodila kožich na postel, jako by jí na něm nezáleželo ani v nejmenším. Hned nato se sklonila k zásuvkám se šperky a začala se v nich přehrabovat s drzostí člověka, který už všechno kolem sebe považuje za své. „No podívejme se… Copak to tu máme?“
Z jedné přihrádky vytáhla malou krabičku potaženou tmavým sametem. Když ji otevřela, uvnitř se zaleskl starý zlatý přívěsek posázený drobnými diamanty. Byl to jediný šperk, který Janě zůstal po zesnulé matce. Nikola na něj pohlédla a v očích se jí rozsvítil nenasytný, skoro dravčí lesk.
„Ten je nádherný… To jsou pravé kameny, že jo?“ protáhla sladce a už ho brala mezi prsty. „Hele, co kdybych si ho nechala? No tak, nebuď taková lakomá. Snad ti to není líto. Teď jsme přece jedna rodina. Martin říkal, že to pochopíš.“
„Vrať to tam, odkud jsi to vzala,“ pronesla Jana. Její hlas ztišil, ale ztvrdl tak, že z něj zmizela veškerá měkkost.
„Ale prosím tě,“ mávla Nikola rukou a už si zapínala řetízek kolem krku. „Řekneš Martinovi, že se ztratil. Nebo že jsem tě poprosila. On mi to dovolí, ty ho přece znáš. Mě má nejradši ze všech.“
Jana udělala krok kupředu. Na jediný okamžik Nikolu napadlo, že ji udeří, a instinktivně ucukla. Jana ji ale neuhodila. Jen natáhla ruku, sevřela přívěsek a prudkým pohybem jí ho strhla z krku. Tenký řetízek tiše cinkl a přetrhl se. Nikola vyjekla.
„Ty ses zbláznila?! Co si to dovoluješ?“ zaječela. „Řeknu Martinovi, jak se ke mně chováš!“
„Klidně mu to řekni,“ odpověděla Jana a svírala přívěsek v dlani. „A teď si vezmi svoje věci a odejdi. Kdyby ti to náhodou vypadlo z hlavy, připomenu ti jednu drobnost: máš vlastní byt, zaplacený z mých peněz. Tak běž tam.“
„Taky že půjdu!“ zapištěla Nikola, popadla z postele kožich a přitiskla si ho k sobě. „A svoje hadry si beru. Sama jsi řekla, že si můžu vzít, co chci!“
„Vezmi si je,“ přikývla Jana. „Užívej si je, dokud je soudní exekutor nesepíše.“
Nikola už byla na chodbě, když zaslechla poslední větu. Na okamžik se zarazila, ale významu těch slov nepřikládala žádnou váhu. Jen pohrdavě odfrkla a práskla dveřmi tak silně, až se z futer odloupl kousek omítky. Jana zůstala stát uprostřed ložnice a dívala se na přetržený řetízek ve své ruce. Potom přívěsek opatrně uložila zpátky do krabičky, krabičku zamkla do trezoru a vrátila se k notebooku. Její tvář byla nehybná, téměř prázdná. Čekala, až bude deset.
Ve čtvrtém patře administrativní budovy, kde sídlila stavební společnost StavKovoř, mezitím panoval běžný pracovní shon. Obchodníci telefonovali klientům, stavbyvedoucí hlásil zpožděné dodávky materiálu a sekretářka roznášela kávu. Martin Kovář seděl ve své velké kanceláři s panoramatickými okny a koženými obklady na stěnách a cítil se jako člověk, kterému všechno vyšlo.
Předchozí večer dopadl přesně podle jeho představ. Sestra byla spokojená, manželka dostala lekci a žádná velká scéna se nekonala. Jana uraženost spolkla jako už tolikrát. Martin si byl jistý, že den nebo dva bude chodit s kyselým obličejem, a pak se zase promění v tu svou dokonale výkonnou účetní mašinu, která mu bude vydělávat peníze. Tak to fungovalo vždycky. A podle něj to tak mělo fungovat dál.
Pohodlně se opřel v křesle a vytočil Nikolu.
„Tak co, sestřičko, jak se líbí nová paráda?“
„Martine, já té tvojí krávě málem vyškrábala oči!“ ozval se ve sluchátku rozhořčený hlas. „Začala po mně skákat kvůli nějakému cetku. Ty jí laskavě vysvětli, kde je její místo!“
„Uklidni se, Niki, já to vyřeším,“ řekl s pobavenou shovívavostí. „Večer se tam zastavím. Ona vychladne. Ona vychladne vždycky.“
Ukončil hovor a spokojeně se protáhl. Přesně v deset měl v plánu poradit se s právníkem kvůli nové veřejné zakázce. Jenže v devět padesát osm se na dveře jeho kanceláře ozvalo zaklepání, jaké nepatřilo ani jeho zaměstnancům, ani kurýrům. Než stačil cokoli říct, dveře se otevřely.
Dovnitř vešlo šest mužů v civilu. Jeden z nich, vysoký prošedivělý muž v šedém kabátě, beze slova ukázal služební průkaz. Odbor hospodářské kriminality a korupce. Za ním stáli dva robustní muži v taktickém oblečení a kuklách. Policie České republiky.
„Martin Kovář?“ zeptal se prošedivělý, ačkoli odpověď nepochybně znal.
„Ano. O co jde?“ Martin se pokusil nasadit výraz překvapeného podnikatele, kterého někdo obtěžuje zcela omylem. V hrudi se mu však už začal rozlévat lepkavý chlad.
„Ve vaší společnosti probíhá prověřování kvůli podezření z krácení daní ve zvlášť velkém rozsahu,“ oznámil policista a položil na stůl příslušné dokumenty. „Tady je příkaz k domovní prohlídce nebytových prostor a k zajištění účetních podkladů. Všichni zaměstnanci zůstanou na svých místech. Mobilní telefony vypnout.“
„Jaké krácení daní?“ Martin vyskočil od stolu. „To si děláte legraci? Okamžitě volám advokátovi!“
„Zavoláte,“ přikývl muž klidně. „Až skončíme. Začneme vaším trezorem. Buďte tak laskav a otevřete ho dobrovolně. Pokud odmítnete, otevřeme ho sami.“
Martin stál bez hnutí a sledoval, jak mu policisté systematicky rozebírají kancelář. Vysouvali zásuvky, procházeli šanony, odpojovali techniku ze serverové skříně, zajišťovali složky se smlouvami i pevné disky. V recepci sekretářka tiše vzlykala. Manažeři po sobě vrhali vyděšené pohledy, ale nikdo se neodvážil promluvit. Martinovi mezitím v hlavě zběsile běžela jediná otázka: kdo? Kdo ho mohl udat? Konkurence? Uražený společník? Nespokojený dodavatel? Myšlenka na Janu se mu mihla myslí jen na vteřinu a hned ji zapudil. To by přece nedokázala. Byla to ustrašená myš, která se bála i pípnout.
„Kde máte hlavní účetní?“ zeptal se prošedivělý policista, když listoval zakladatelskými dokumenty nalezenými v trezoru.
„Ona… je nemocná,“ dostal ze sebe Martin.
„Zajímavé,“ poznamenal muž suše. „Protože právě od ní jsme obdrželi oznámení. Velmi podrobné. Včetně popisu všech použitých schémat a doložených důkazů. Věděl jste, že vaše manželka vedla souběžnou evidenci?“
V tu chvíli se Martinovi v hlavě cosi zlomilo. Otevřel ústa, chtěl něco říct, ale nevydal ani hlásku. Prošedivělý muž jen spokojeně kývl a pokračoval v prohlídce.
Zásah trval čtyři hodiny. Když policisté odešli a odnášeli tři krabice dokumentů a dva servery, Martin se sesunul na podlahu uprostřed zpustošené kanceláře a tupě zíral na stěnu. Telefon mu vibroval a zvonil bez přestání, ale on ho nezvedal. Věděl, že volá Nikola. A zatím neměl nejmenší představu, co jí má říct.
Asi po hodině se přece jen přinutil vytočit její číslo. V hlase se mu třásl vztek i strach.
„Nikolo, máme obrovský problém. V kanceláři byla prohlídka. Jana nás udala policii.“
„Cože?!“ zaječela Nikola tak hlasitě, že musel odtáhnout telefon od ucha. „Jak udala? Vždyť jsi říkal, že to máš všechno ošetřené!“
„Ošetřené to bylo, dokud držela hubu a seděla v koutě!“ vybuchl Martin. „Ona znala každou transakci, Nikolo. Úplně každou! Chápeš vůbec, že se objeví i tvoje podnikání, přes které jsme protáčeli část hotovosti? V papírech jsi vedená jako příjemce. To je spolupachatelství. Můžeš z toho mít stejný trest jako já.“
„Jaký trest?!“ Nikolin hlas přešel do hysterického ječení. „Slíbil jsi mi, že mi nic nehrozí! Říkal jsi: podepiš pár papírů, dostaneš peníze a tím to končí. Martine, já mám malé dítě!“
„Já mám teď taky problémy!“ zařval na ni. „Tvůj byt nejspíš obstaví. Koupil se za peníze získané trestnou cestou.“