„Vyšetřovatel už naznačil, že požádá o zajištění majetku,“ pokračoval Martin tvrdě. „Musíš ten byt okamžitě prodat. Peníze mi pošleš na právníka.“
„Prodat?“ Nikola se skoro nemohla nadechnout. „To je můj byt! Dal jsi mi ho! Už jsem tam přestěhovala věci. Nic prodávat nebudu!“
„Jsi opravdu tak hloupá, nebo to jen hraješ?“ vybuchl. „Jakmile na něj dají plombu, přijdeš o něj úplně. Takhle zachráníme aspoň část peněz. Střel ho třeba za polovinu, ale hned. Potřebuju nejlepšího advokáta, jinak půjdeme sedět oba. A věř mi, sestřičko, ženská věznice se ti líbit nebude.“
Nikola hovor ukončila. Martin chvíli poslouchal prázdné pípání, pak se rozmáchl a mrštil telefonem proti zdi. Kryt praskl, displej zhasl. V kanceláři se rozhostilo tíživé ticho. Zůstal v něm sám.
Ještě téhož večera seděla Jana Vaněková v malém podniku u vody. Před sebou měla šálek zeleného čaje a pohledem sledovala temnou hladinu. Věděla, co se právě děje ve firmě. Bylo jí jasné, že vyšetřovatelé už vyslýchají zaměstnance, že firemní účty jsou zablokované a že Martinovi se půda propadá pod nohama.
Zavolal jí Radek Malý. Řekl jen stručně: „Všechno běží přesně tak, jak má. Vedla sis výborně. Teď čekej.“
A tak čekala.
Tušila, že Martin dřív nebo později někoho pošle, aby za něj vyjednával. Nemýlila se.
Dveře kavárny se otevřely a dovnitř vstoupila starší žena v přísném kabátě, s pečlivě upravenými vlasy. Dagmar Petříčeková. Janina tchyně, Martinova matka a formální jednatelka společnosti.
Vypadala zuboženě. Pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy, rty se jí chvěly a ruce neklidně svírala před sebou. Došla k Janinu stolku a bez dovolení se posadila naproti ní.
„Janičko,“ začala přiškrceným hlasem, „prosím tě… já tě úpěnlivě prosím. Stáhni to oznámení. Řekni jim, že ses spletla. Že to byla pomsta kvůli rozvodu. Řekni cokoliv. Ty přece víš, co se stane. Zavřou mě. Mě, starou ženskou. Mám tlak, srdce… já to nepřežiju.“
„Paní Petříčeková,“ zarazila ji Jana mrazivě klidným tónem, „napadlo vás, že mě okrádáte, když váš syn kupoval vaší dceři byt z mých peněz? Přemýšlela jste o tom, když jste mě ponižovali, vyhazovali z domova a dávali mi najevo, že nejsem nic? Přišla jste žádat milost pro sebe. Ale kdo z vás se omluvil mně?“
„Jani, takhle krutá přece nemůžeš být,“ vyhrkla tchyně a v očích se jí zaleskly slzy. „Vždyť jsme byli rodina.“
„Rodina?“ Jana se krátce, chladně pousmála. „Vaše dcera nosila přívěsek po mé mrtvé matce. Dali jste mi týden na vystěhování z bytu, který mi odkázali rodiče. Sama jste mi řekla, že jsem cizí prvek. Tak tady ho máte.“
Dagmar ztuhla.
Jana se k ní mírně naklonila a pokračovala tišeji, ale každé slovo znělo tvrdě jako kámen.
„Máte dvě možnosti. Buď vypovím, že všechny pokyny dával Martin a vy jste byla jen nastrčená jednatelka, která o ničem nerozhodovala. V tom případě to odnese hlavně on. Nebo řeknu, že Martin byl pouze uveden v omyl a skutečné řízení firmy bylo ve vašich rukou. Rozmyslete si to. Čas máte do rána.“
Dagmar Petříčeková pootevřela ústa, ale nevydala ze sebe jediný zvuk. Dívala se na Janu s hrůzou, jako by před ní seděla úplně cizí žena. Nedokázala v ní poznat poslušnou snachu, která deset let mlčky snášela Martinovy výpady i rozmary jeho sestry.
Jana vstala, položila na stolek bankovku za čaj a vzala si kabát. U dveří se ještě otočila.
„Vyřiďte Martinovi pozdrav,“ řekla tiše. „A taky mu řekněte, že si peníze vydělám znovu. Jen už nikdy ne pro něj.“
Uplynul měsíc.
Za oknem drobně mrholilo. Studený déšť ťukal do římsy starého dřevěného domu na břehu jezera a vítr čechral šedou hladinu. Jana seděla v křesle, přes kolena přehozený pléd, a znovu si četla zprávu na monitoru notebooku.
Krátká noticka na zpravodajském webu oznamovala: „Bývalý jednatel společnosti StavKovoř s.r.o. Martin Kovář byl soudem odsouzen ke třem letům odnětí svobody s podmíněným odkladem a k peněžitému trestu ve výši 1 250 000 Kč za krácení daní. Jeho matce, která byla v obchodním rejstříku vedena jako formální ředitelka, byl výkon trestu odložen ze zdravotních důvodů. Byt pořízený z prostředků pocházejících z trestné činnosti propadl státu.“
Jana se opřela do křesla a zavřela oči.
V hlavě se jí promítly poslední týdny. Nekonečné výslechy, při nichž odpovídala přesně, věcně a bez jediného zbytečného slova. Konfrontace, během nichž Martin nedokázal zvednout oči od stolu. Soudní síň, v níž vystoupila jako svědkyně obžaloby.
Advokát, kterého zaplatila z peněz za prodej svého starého auta, pro ni připravil bezchybnou obhajobu. Soud uznal její aktivní spolupráci i snahu napravit následky a zprostil ji odpovědnosti vzhledem k tomu, že významně pomohla objasnit trestnou činnost.
Ze soudní budovy odešla svobodná.
Nikola se před soud nakonec nedostala. Jana na poslední chvíli upravila svou výpověď a vyšetřovateli uvedla, že Martinova sestra netušila, odkud peníze pocházejí, a jednala podle bratrových pokynů. Orgány ji nechaly jen s omezením v podobě dohledu a zákazu vycestování, zatímco byt byl zabaven.
Jana přesně věděla, proč to udělala. Vězení by Nikolinu malému synovi vzalo matku, a ten chlapec nenesl vinu za nic.
Jenže život bez nového bytu, bez postavení rozmazlované sestry a bez pravidelné finanční podpory od Martina byl pro Nikolu trestem tvrdším než mnohý rozsudek. Žena, zvyklá na snadné peníze a pohodlí, zůstala sama s dítětem v náručí a s pověstí někoho, kdo se namočil do podvodu.
Diamantový přívěsek se k Janě vrátil týden po domovní prohlídce. Našli ho mezi věcmi zabavenými u Nikoly. Jana ho prokázala jako svůj díky staré fotografii, na níž jí ho matka připínala na krk v den maturity. Vyšetřovatel jí sametovou krabičku předal osobně.
Jana si šperk připnula a od té chvíle ho nesundala.
Telefon na stolku se rozezvonil. Na displeji se objevilo neznámé číslo, přesto Jana okamžitě tušila, kdo volá. Přiložila mobil k uchu a uslyšela Martinův hlas. Zněl dutě, cize, vyhasle.
„Díky, že jsi Nikolu neposlala za mříže.“
„Nechtěla jsem jejímu synovi vzít matku,“ odpověděla Jana klidně. „Na rozdíl od tebe.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Zničila jsi všechno,“ řekl pak hořce. „Firmu, rodinu, celý můj život.“
„Tvůj život se rozpadl už ten večer, kdy ses rozhodl, že jsem pro tebe jen prázdné místo,“ pronesla Jana. „Já jsem nic nebořila. Jen jsem přestala stavět za tebe. Sbohem, Martine. A v novém životě se pokus nekrást.“
Ukončila hovor a číslo okamžitě zablokovala.
Venku vítr hnal po jezeře jemné vlnky. Jana dopila čaj, odložila šálek a přešla ke stolu, na němž svítil notebook. Na obrazovce měla otevřený portál finanční správy.
Zaregistrovala novou firmu. Malou, poctivou, vlastní.
Zatím v ní figuroval jediný člověk — ona sama. Ale věděla, že časem přijme mladé ženy, které budou potřebovat příležitost. Vybuduje podnikání, které se nebude muset skrývat v černých tabulkách, falešných smlouvách ani cizích kapsách.
Usmála se, prsty si upravila přívěsek na krku a založila čistý firemní účet.
Od nuly.
Od prázdné stránky.
A s naprostou jistotou, že tahle stránka zůstane bílá.