„To bych opravdu ráda slyšela,“ dodala Anna tvrdě. „A nejlépe dřív, než zavolám policii.“
Muž se zamračil. V obličeji se mu objevil posměšný, skoro štítivý výraz. Otřel si ruce do tepláků a ušklíbl se.
„Jaká majitelka?“ odfrkl. „Slečno, vy jste si spletla adresu. My si tenhle byt pronajímáme už půl roku. Máme smlouvu, všechno normálně, žádná načerno. Pronajala nám ho Monika. Takže se laskavě seberte a vypadněte, než zavolám hlídku já kvůli neoprávněnému vniknutí.“
Jméno její tchyně se v úzké předsíni rozlehlo jako rána. V Annině hlavě do sebe najednou zapadly všechny dílky. Dvanáct kubíků vody. Dvě stě kilowattů. Sazenice na balkoně. A teď cizí člověk v jejím bytě.
„Ukažte mi tu smlouvu,“ řekla Anna ledově a založila si ruce na prsou. „Okamžitě. Tenhle byt patří výhradně mně. Monika nikdy neměla žádnou plnou moc ani jiné oprávnění, aby ho mohla komukoli pronajímat. Pokud mi ty dokumenty hned nepředložíte, volám na policii.“
Muž zřejmě v jejím hlase zaslechl jistotu, proti níž nemělo smysl se hádat. Těžce vydechl, otočil se a zmizel v pokoji. Za chvíli se vrátil s ohmatanými plastovými deskami. Vytáhl z nich několik listů sepnutých sešívačkou a neochotně jí je podal.
Byla to obyčejná vzorová nájemní smlouva stažená z internetu. V kolonce pronajímatel bylo rozmáchlým, úhledným písmem její tchyně vepsáno jméno Moniky. Jako nájemce byl uveden jakýsi Jaromír. Částka za nájem byla sice o něco nižší než běžná cena v okolí, přesto šlo o velmi slušné peníze.
Anna zvedla oči od papírů a upřela je na muže.
„Vy jste si při podpisu vůbec neověřil, komu byt skutečně patří?“
„A proč bych to dělal?“ podivil se Jaromír upřímně. „Paní působila solidně. Normální slušná ženská. Říkala, že byt je jejího syna a snachy, že odjeli do zahraničí a pověřili ji, aby ho zatím pronajala, ať se aspoň zaplatí poplatky. Každého pátého jí posíláme peníze na účet. Nikdy s tím nebyl žádný problém.“
Anna vytáhla mobil a začala smlouvu rychle fotografovat. Zvlášť pečlivě si vyfotila podpisy, uvedené částky a údaje obou stran. Potom požádala Jaromíra o doklad totožnosti. Protestoval pohledem, ale nakonec občanku přece jen vytáhl a nechal ji pořídit snímek.
„Tak poslouchejte, Jaromíre,“ vrátila mu papíry. „Někdo vás podvedl. Ta žena nemá k tomuto bytu žádný právní vztah, kromě toho, že je matkou mého manžela. Smlouva, kterou jste podepsal, je neplatná. Z pohledu zákona tady bydlíte neoprávněně.“
Mužova tvář se protáhla. Z jeho předchozí nadutosti nezůstalo vůbec nic.
„A co máme teď jako dělat?“ zeptal se chraplavě. „My jsme jí za tenhle měsíc už zaplatili dopředu.“
„To si budete muset vyřídit s Monikou,“ odpověděla Anna bez náznaku soucitu. „Dávám vám přesně tři dny na to, abyste si sbalili věci a byt opustili. Ve středu večer sem přijedu s policistou a zámečníkem a nechám vyměnit zámky. Pokud tu ještě budou vaše věci, skončí na chodbě. Rozuměl jste?“
Jaromír se pokusil něco namítnout. Začal koktat o penězích, které už zaplatil, o tom, že za nic nemůže, ale Anna ho přestala vnímat. Otočila se, vyšla z bytu a práskla dveřmi tak silně, až se ze stropu ve společné chodbě sesypalo několik drobných šupinek omítky.
Když dosedla do auta, dlouhou chvíli nebyla schopná nastartovat. Prsty se jí třásly drobným, neovladatelným třesem. Půl roku. Celých šest měsíců pronajímala její tchyně potají Annin byt cizím lidem. Inkaso si nechávala pro sebe, zatímco Anna poctivě platila daň z nemovitosti a teď ještě měla doplácet obludné účty za vodu a elektřinu.
Myšlenky jí vířily hlavou jedna přes druhou. Kam Monika ty peníze dávala? Důchod měla víc než slušný, nouzí rozhodně netrpěla. A vtom si Anna vzpomněla.
Tomáš. Martinův mladší bratr. Třicetiletý povaleč, který se neustále „hledal“. Práci měnil skoro každé dva měsíce, pokaždé si stěžoval na neschopné šéfy, nesnesitelné kolegy nebo špatné podmínky, a mezi tím pravidelně tahal peníze z matky. Před pár měsíci se najednou objevil na rodinné večeři v novém zahraničním autě. Když se ho Martin zeptal, kde na něj vzal, Tomáš jen ledabyle utrousil, že si ho pořídil na úvěr a máma mu pomohla s akontací. A nedávno se chlubil herním počítačem za částku, ze které se Anně protočily panenky.
Sevřela volant tak pevně, až jí zbělely klouby. Tak takhle to bylo. Z jejích peněz Monika dotovala svého mladšího, milovaného synáčka.
Cestou domů si Anna v duchu skládala nadcházející rozhovor. Nehodlala křičet ani dělat scénu. Hysterie byla zbytečná. A navíc působila slabě. Potřebovala fakta, důkazy a svědky. Studené, přesné a nezpochybnitelné.
Když odemkla dveře jejich bytu, zaslechla z kuchyně živé hlasy. Martin už se zřejmě vrátil z obchodu a s ním, jako by si to osud naplánoval, dorazila i Monika. Vzduchem se nesla vůně pečeného kuřete. Tchyně se otáčela u sporáku v Annině zástěře, naprosto samozřejmě, jako by jí celý byt patřil.
„No vida, naše Anička je zpátky!“ zazpívala radostně Monika od plotny.