otočila se ke snaše s mísou salátu v rukou. „S Martinem jsme si řekli, že nachystáme večeři. Ale co ty? Jsi bledá jako stěna. Stalo se něco v práci?“
Anna si beze slova zula boty, pečlivě je srovnala do botníku a vešla do kuchyně. Martin seděl u stolu a nepřítomně přejížděl prstem po displeji telefonu.
„V práci problém není, Moniko,“ řekla Anna tiše a odsunula si židli naproti manželovi. „Problém máme doma. V rodině.“
Její klidný, téměř dokonale vyrovnaný hlas Martina přinutil zvednout oči od obrazovky. Zpozorněl. Monika zůstala stát s utěrkou v ruce a její nacvičený úsměv se najednou ztenčil, jako by z něj někdo vypustil vzduch.
„Co se děje, Anno?“ zeptal se Martin opatrně.
Anna vytáhla mobil, otevřela galerii a položila telefon doprostřed stolu displejem nahoru.
„Dneska jsem se zajela podívat do svého bytu. Do toho, kde podle tebe tvoje matka pěstuje sazenice.“
Moničin obličej v jediném okamžiku pokryly nepravidelné rudé skvrny. Polkla tak prudce, až se jí pohnulo hrdlo, a rychle se otočila ke dřezu. Předstírala, že si nutně potřebuje umýt ruce.
„A co tam bylo?“ Martin pořád ještě nechápal, jak hluboká propast se před nimi právě otevírá.
„Bydlí tam cizí chlapi, Martine. Už půl roku. V zablácených botách mi chodí po parketách, na mojí kuchyni si smaží brambory a spotřebovávají moji vodu i elektřinu. A nejlepší na tom je,“ posunula Anna telefon blíž k němu, „že tam nejsou jen tak. Opírají se o tenhle papír. Podívej se pořádně.“
Martin vzal mobil do ruky. Očima začal těkat po fotografii dokumentu, přiblížil si podpisy a znovu je zkoumal. Kuchyní se rozlilo hutné, téměř hmatatelné ticho. Rušil ho jen proud vody tekoucí z kohoutku, který Monika ve svém rozrušení nechala puštěný.
„Mami?“ Martinovi přeskočil hlas. Zvedl oči k Monice. „Co to má znamenat? Ty jsi pronajala Annin byt?“
Monika prudce zastavila vodu. Pomalu se obrátila a mokré ruce si otřela do Anniny zástěry. V jejím pohledu už nebyla vina. Místo ní se v něm objevila tvrdost, vzdor a útočnost člověka zahnaného do kouta.
„No a co má být?“ vyhrkla napjatě. „Ten byt stál prázdný! Jen se tam prášilo a nebyl k ničemu. Vy tam nebydlíte, žádnou rekonstrukci neděláte. Tak proč by měl majetek ležet ladem? To by byla přece hloupost!“
„Je to můj majetek, Moniko,“ pronesla Anna zřetelně, aniž zvýšila hlas. „Moje osobní vlastnictví. A jen já rozhoduju, jestli bude prázdný, nebo nebude. Vy jste neměla žádné právo pouštět tam cizí lidi. Tím méně za to vybírat peníze. To, co jste udělala, je podvod.“
„Jakýpak podvod!“ rozhodila Monika rukama a teatrálně protočila oči. „Prosím tě, najednou je z tebe právnička! Já jsem přece ty peníze dávala do rodiny!“
„Do jaké rodiny?“ Anna se lehce předklonila. „Do mojí rodiny jste přinesla jen vyúčtování za energie na dva a půl tisíce korun. A kam zmizelo nájemné? Na auto pro Tomáše? Nebo na jeho nový počítač?“
Martin zmateně přejížděl pohledem od matky k manželce a zpátky.
„Mami, je to pravda? Ty jsi ty peníze dávala Tomášovi?“ zeptal se. V jeho hlase ještě zazněla chabá naděje, že matka teď všechno popře a vysvětlí.
„Ano, dávala!“ odsekla Monika vzdorovitě a přistoupila blíž ke stolu. „Protože Tomáš je potřeboval víc! Vy dva s Annou se máte jako v bavlnce. Slušné platy, žádná hypotéka, žádné velké starosti. A kluk se musí nějak postavit na vlastní nohy! Má to těžké, pořád hledá svoje místo. Kdo mu má pomoct, když ne vlastní matka?“
„Z cizí kapsy?“ Anna se krátce, hořce pousmála. Z té drzé samozřejmosti se jí na okamžik sevřelo hrdlo. „Vy jste se rozhodla podporovat mladšího syna z majetku své snachy? To myslíte vážně?“
„Jak se mnou vůbec můžeš takhle mluvit!“ Monika už křičela. „Já jsem tě přijala do svého domu skoro jako vlastní!“
„Do jakého svého domu?“ Anna mávla rukou kolem sebe po kuchyni. „Bydlíme v mém bytě.“
Tenhle byt sice koupili s Martinem během manželství, ale naprostou většinu peněz do něj vložili Annini rodiče. Monika nepřispěla ani korunou. Nikdy.
„Tady jste návštěva,“ pokračovala Anna. „A v tom druhém bytě jste byla jen člověk, kterému jsem dočasně svěřila klíče kvůli opravě potrubí. Nic víc.“
Pak se podívala na Martina. Seděl shrbený u stolu a zíral na svoje ruce. Ani slovem se nepokusil postavit na její stranu.
„Martine,“ oslovila ho tiše, „ty k tomu nic neřekneš?“
Těžce vydechl, přejel si dlaní po tváři a konečně se na ni podíval. Jenže v jeho očích Anna nenašla odhodlání zastat se pravdy. Viděla spíš únavu a podráždění, že ho někdo zatáhl do nepříjemné hádky.
„Anno, upřímně… proč to tak nafukuješ?“ začal smířlivým tónem. „Máma samozřejmě udělala chybu, že se tě nezeptala. To uznávám. Ale na druhou stranu ten byt opravdu stál prázdný. Máma to vzala prakticky, po svém. A Tomáš to teď fakt nemá jednoduché. Jsme přece rodina, měli bychom si pomáhat. Nedělejme z toho tragédii. Pár lidí tam nějakou dobu bydlelo, nic přece nerozbili.“
Anna na svého muže hleděla a cítila, jak se jí uvnitř všechno stahuje do ledového uzlu.