Něco v ní v tu chvíli definitivně prasklo. Jako by se ten křehký, průzračný most důvěry, po kterém do té doby jejich manželství kráčelo, během jediné vteřiny zřítil a rozsypal na tisíce ostrých střepů. Muž, o němž si myslela, že bude stát při ní, právě přede všemi omlouval krádež. Obhajoval to, že jeho matka sáhla jeho ženě do kapsy, aby mohla zaplatit rozmary líného bratra.
„Rodina?“ Anna se pomalu zvedla od stolu. Překvapilo ji, jak klidně se najednou cítí. Všechen vztek, bolest i ponížení jako by ustoupily stranou a nechaly po sobě jen ledově jasnou rozvahu. „Martine, rodina si navzájem nekrade klíče. Rodina nefalšuje podpisy na smlouvách. A rodina neschovává podlost za větu: vždyť jsme přece příbuzní.“
Pak se obrátila k Monice. Ta ještě před okamžikem stála s rukama založenýma na prsou a s výrazem vítěze, protože byla přesvědčená, že syn se konečně postavil na její stranu.
„Zítra mi vrátíte klíče od mého bytu,“ řekla Anna tiše, ale tak pevně, že v místnosti nastalo naprosté ticho. „Nájemníkům jsem dala tři dny na vystěhování. Jestli tam po té lhůtě zůstanou, zavolám policii a vy budete vysvětlovat, jak jste se dostala k cizímu majetku a proč jste uzavírala nájem bez souhlasu majitelky. Všechny peníze, které jste za posledního půl roku inkasovala, mi vrátíte do poslední koruny. Spočítám to podle běžné tržní ceny nájmu. K tomu uhradíte veškeré účty za vodu a elektřinu. Pokud peníze nebudou na mém účtu do konce měsíce, podávám žalobu. Doklady od nájemníka mám a věřte mi, že Jaromír bude vypovídat velmi ochotně, jen aby sám neskončil jako spolupachatel.“
Monika zbledla. Její sebejistota, ještě před chvílí tak okázalá, se rozplynula jako pára. Otevřela ústa, chtěla něco namítnout, ale nedostala ze sebe ani slovo. V tu chvíli pochopila, že Anna nevyhrožuje naprázdno.
„Anno, ty ses zbláznila?“ vyskočil Martin od stolu a natáhl se po její ruce. Anna však ucukla dřív, než se jí stačil dotknout. „Jaké soudy? Chceš tahat moji mámu po soudech?“
„Není to moje matka,“ odpověděla a podívala se mu přímo do očí. „Je to žena, která mě okradla. A ty jsi člověk, který jí to dovolil a ještě řekl, že je to v pořádku.“
„Anno, prosím tě, nech toho,“ zkusil Martin změnit tón. Zněl najednou měkčeji, téměř prosebně. „Máma se omluví, zaplatí ty energie a zapomeneme na to. Ty peníze ti stejně nemá z čeho vrátit, Tomáš je dávno utratil, to přece víš. Má cenu kvůli jednomu malému bytu rozbít rodinu?“
Anna zavrtěla hlavou. „Já žádnou rodinu nerozbíjím, Martine. Tady už žádná nezůstala.“
Stáhla si z prsteníčku snubní prsten a položila ho na stůl vedle telefonu. Tiché cinknutí kovu o desku zaznělo v kuchyni nepřirozeně hlasitě.
„Sbalím si pár věcí a na několik dní pojedu k rodičům. Do středy máš čas odnést si svoje věci a odstěhovat se. Kam půjdeš, je mi jedno. K mámě, k Tomášovi, kamkoliv. Byt, ve kterém teď bydlíme, budeme dělit soudně. Sedmdesát procent peněz jsem do něj vložila já, všechny převody od mých rodičů jsou doložené. O rozvod požádám sama.“
„Ty se chceš rozvádět kvůli bytu?“ zaječela Monika a dramaticky se chytila za hruď. „Já to věděla vždycky! Vždycky jsi byla vypočítavá mrcha. Můj Martin se pro tebe mohl přetrhnout a ty ho kvůli pár korunám vyhazuješ na ulici!“
Anna jí neodpověděla. Nemělo to smysl. Beze slova se otočila, vyšla na chodbu, z horní police skříně stáhla cestovní tašku a začala do ní systematicky skládat oblečení, doklady a nejdůležitější věci. Martin postával ve dveřích ložnice, bezradný a najednou podivně malý. Něco mumlal o tom, že to přehání, že zítra bude svých slov litovat, že se nechala unést.
Jenže Anna věděla, že litovat nebude. Zavolala si taxi, oblékla kabát a odešla z bytu, aniž by se ohlédla za Moničiným naříkáním, které se ozývalo z kuchyně.
Ve středu večer, přesně jak oznámila, přijela ke svému malému bytu. Jaromír zřejmě pochopil, že situace je vážná, protože se vystěhoval a klíče nechal v poštovní schránce. Uvnitř byl vzduch nasáklý cigaretovým kouřem a každý kout volal po pořádném úklidu. Přesto jí při pohledu na prázdné místnosti spadl ze srdce obrovský kámen. Byt byl zase její. Jen její.
Počkala na zámečníka. Ten během půl hodiny vyndal staré zámky a osadil nové, pevné a bezpečné. Když jí podal svazek čerstvě lesklých klíčů, sevřela je v dlani tak silně, až ji hrany zatlačily do kůže. Zamkla za sebou dveře a vyšla ven.
Město se už nořilo do večera. Po ulicích táhl chladný vítr a lampy rozlévaly po chodnících žluté kruhy světla. V kapse jí zavibroval telefon. Na displeji se objevilo oznámení o příchozí platbě od Moniky. První část dlužného nájemného a zároveň celá úhrada za energie. Zdálo se, že možnost skutečného trestního oznámení nebo soudního sporu měla větší váhu než mateřská láska k mladšímu synovi, který nikdy nechtěl nést následky vlastních činů.
Pod tím visela zpráva od Martina. Prosil ji, aby se sešli a promluvili si. Psalo se v ní, že „máma všechno pochopila“ a že oni dva přece musí „zachránit manželství“.
Anna oznámení odsunula stranou, aniž by zprávu otevřela, a zhasla displej. Nebylo co zachraňovat.
Poprvé po dlouhé době se zhluboka nadechla a cítila, jak se jí do hrudi vrací klid. Měla svůj byt, svou práci a hlavně úctu k sobě samé, kterou si nenechala pošlapat. A ten byt jednou opravdu opraví. Podle sebe, za své a v klidu. Teď už jí v tom nikdo bránit nebude.