„Kde by se tam vzalo dvanáct kubíků teplé vody, Pavle? Vždyť v tom bytě přece nikdo nebydlí.“
Veronika seděla na samém okraji pohovky a v prstech svírala telefon s otevřenou aplikací od správce domu. Čísla, která na ni svítila z displeje, působila jako špatný vtip nebo omyl v systému.
Pavel ani nezvedl oči od televize, kde běžel nějaký sportovní přenos. Jen se líně protáhl, až mu zapraskalo za krkem, a hodil si do pusy hrst solených oříšků.
„Třeba se pokazil vodoměr,“ zamumlal. „Nebo jsi tam minule nechala puštěný kohoutek, když ses tam byla podívat.“
„Naposledy jsem tam byla před třemi měsíci. Kdybych zapomněla zavřít vodu, už bychom platili opravu sousedům pod námi. A podívej se na elektřinu. Dvě stě kilowatthodin. My tady v třípokojovém bytě spotřebujeme míň, i když denně vaříme, pereme a normálně žijeme.“
Veronika položila mobil na stolek a promnula si spánky. Byt na opačném konci města získala ještě před svatbou. Rodiče jí ho darovali jako velkorysý dárek k ukončení vysoké školy. Brala ho vždycky jako jistotu do budoucna, takovou finanční rezervu pro horší časy. S Pavlem se dohodli, že ho zatím pronajímat nebudou. Potřeboval totiž pořádnou rekonstrukci. Tapety visely ze stěn v otrhaných cárech, parkety pamatovaly lepší časy a trubky v koupelně při každém puštění vody zlověstně hučely. Veronika chtěla nejdřív našetřit, najmout spolehlivou partu řemeslníků, dát všechno do pořádku a teprve potom byt nabídnout slušným nájemníkům.
Klíče od prázdného jednopokojového bytu měla jen ona, Pavel a jeden náhradní svazek ležel u tchyně Ireny. Ten jí Veronika předala osobně minulou zimu, když v domě měnili stoupačky a oni dva s manželem odjeli na dovolenou. Irena se tehdy sama nabídla, že pustí dovnitř dělníky a dohlédne na práci. Klíče už jí pak zůstaly, údajně pro jistotu. Kdyby bylo někdy potřeba zalít květiny, i když tam žádné květiny vlastně nebyly.
„Prosím tě, přestaň se hned stresovat,“ otočil se k ní konečně Pavel a shovívavě se pousmál. „Máma se tam občas stavuje. Říkala, že by si na balkoně chtěla předpěstovat sazenice, protože tam svítí slunce skoro celý den. Tak asi svítila. A voda… no, možná myla podlahy. Vždyť víš, jak je posedlá pořádkem.“
„Dvanáct kubíků vody na vytření podlahy?“ Veronika na něj nevěřícně pohlédla. „Pavle, tím by se dal napustit menší bazén. A dvě stě kilowatthodin kvůli sazenicím? To si tam zřídila průmyslový skleník?“
„Veroniko, proč se kvůli pár korunám tak rozčiluješ?“ Pavel se zamračil; bylo zřejmé, že mu vadí, jak mu kazí sobotní večer. „Zaplať tu složenku a já ti to pak pošlu, jestli je to pro tebe tak zásadní částka.“
Veronika už neřekla nic. O peníze tu ve skutečnosti nešlo, i když částka na vyúčtování rozhodně nebyla zanedbatelná. Horší byl nepříjemný, lepkavý pocit, který se jí usadil někde pod žebry a nechtěl zmizet. Irenu znala až příliš dobře. Tchyně byla šetrná skoro absurdním způsobem. Když byla u nich na návštěvě, dokázala zhasnout světlo v chodbě ve chvíli, kdy si Veronika ještě obouvala boty, a u toho poznamenat, že elektřina dnes stojí majlant. Představa, že by právě taková žena plýtvala cizí vodou a proudem v takovém rozsahu, odporovala zdravému rozumu.
Druhý den Veronika počkala, až Pavel odjede do hobbymarketu pro materiál. Jakmile za ním zaklaply dveře, oblékla se, vzala klíče od auta a rozhodným krokem vyrazila ven. Musela ten byt vidět na vlastní oči.
Cesta jí zabrala přibližně čtyřicet minut. Když zaparkovala ve dvoře známého panelového domu, zvedla hlavu k oknům svého bytu ve třetím patře. Kuchyňské větrací okénko bylo pootevřené. Srdce se jí okamžitě rozbušilo rychleji. Naprosto přesně si pamatovala, že všechna okna pečlivě zavírala, aby při dešti nezateklo na staré parkety.
Vyšla po schodech a zastavila se před vlastními kovovými dveřmi. Zpoza nich doléhal tlumený zvuk zapnuté televize a spolu s ním se chodbou linula výrazná vůně smažených brambor s cibulí. V tu chvíli už nebylo o čem pochybovat. Uvnitř někdo byl.
Veronika vytáhla svazek klíčů. Prsty se jí lehce třásly. Zasunula klíč do horního zámku a otočila. Ozvalo se cvaknutí. Pak odemkla spodní zámek. Dveře povolily a tiše se otevřely.
V předsíni se na podlaze válely obrovské, prošlapané pánské tenisky a na věšáku visela cizí maskáčová bunda.
„Michale, koupils chleba?“ zahulákal z kuchyně hrubý mužský hlas.
Veronika udělala krok dovnitř a prudce za sebou přibouchla dveře. Televize v kuchyni okamžitě ztichla. Do chodby vykoukl podsaditý neoholený muž kolem čtyřicítky, v vytahaném tričku a teplácích. V ruce držel obracečku. Oči se mu překvapením rozšířily.
„Hej, kdo jste?“ couvl instinktivně o krok a pevněji sevřel kuchyňské náčiní. „Jak jste se sem dostala?“
„Jsem majitelka tohohle bytu,“ řekla Veronika tak klidně a pevně, jak jen dokázala, přestože se uvnitř třásla vzteky. „A ráda bych věděla, kdo jste vy a co děláte v mém bytě, nejlépe ještě dřív, než zavolám policii.“