Muž se zamračil a v obličeji se mu objevil otrávený, skoro pohrdavý výraz. Otřel si dlaně do tepláků a krátce se ušklíbl.
„Jaká majitelka?“ odfrkl si. „Slečno, vy jste si spletla adresu. My si tenhle byt pronajímáme už půl roku. Máme normálně smlouvu, všechno je v pořádku. Pronajala nám ho Irena. Takže se seberte a běžte, než naopak zavolám policii já kvůli neoprávněnému vniknutí.“
Jméno tchyně dopadlo do úzké předsíně jako rána z pistole. Veronice se v hlavě během jediné vteřiny poskládaly všechny rozházené střípky do dokonale odporného obrazu. Dvanáct kubíků vody. Dvě stě kilowattů elektřiny. Sazenice na balkoně.
„Ukažte mi tu smlouvu,“ pronesla ledově a založila si ruce na hrudi. „Hned. Tento byt je výhradně v mém vlastnictví. Irena nemá a nikdy neměla žádnou plnou moc, která by ji opravňovala ho komukoli pronajímat. Jestli mi ty dokumenty okamžitě nepředložíte, volám na policii.“
Muž zřejmě v jejím hlase zaslechl tón, s nímž se nevyplatí polemizovat. Ztěžka vydechl, něco nesrozumitelně zamumlal a zmizel v pokoji. Po chvilce se vrátil s pomačkanými plastovými deskami. Vytáhl z nich několik listů sepnutých sešívačkou a podal je Veronice.
Byla to obyčejná vzorová nájemní smlouva stažená z internetu. V kolonce pronajímatel stálo úhledným, rozmáchlým písmem Irenino jméno. Jako nájemce byl uveden jistý Martin Smirnov. Částka za pronájem byla sice o něco nižší než běžná tržní cena, přesto šlo o velmi slušné peníze.
„Vy jste si při podpisu vůbec neověřovali vlastnické dokumenty k bytu?“ zvedla Veronika oči od papírů k Martinovi a cítila, jak se v ní pomalu rozlévá těžký, dusivý vztek.
„A proč bychom měli?“ podivil se upřímně. „Působila solidně. Slušná ženská. Řekla, že byt patří synovi a snaše, že odjeli do zahraničí a pověřili ji, aby ho pronajala, aspoň aby se zaplatily služby a poplatky. Každý měsíc pátého jí posíláme peníze na účet. Nikdy nebyl žádný problém.“
Veronika vytáhla mobil a rychle si smlouvu nafotila. Zvláštní pozornost věnovala podpisům a uvedeným částkám. Potom si vyžádala také Martinův občanský průkaz. Neochotně, ale nakonec jí ho ukázal, a ona si i ten vyfotila.
„Tak poslouchejte, pane Martine,“ řekla, když mu dokumenty vrátila. „Naletěl jste. Ta žena nemá k tomuto bytu žádný vztah kromě toho, že je matkou mého manžela. Smlouva, kterou jste podepsali, nemá právní platnost. Z právního hlediska se v mém bytě zdržujete neoprávněně.“
Mužův obličej se protáhl. Veškerá předchozí drzost z něj rázem vyprchala.
„A co máme dělat teď?“ zeptal se chraplavě. „My jsme jí za tenhle měsíc už zaplatili dopředu.“
„To si budete muset vyřídit s Irenou,“ odpověděla Veronika bez známky soucitu. „Dávám vám přesně tři dny na to, abyste si sbalili věci a byt vyklidili. Ve středu večer sem přijedu s policistou a zámečníkem a nechám vyměnit zámky. Jestli tu tou dobou budou vaše věci, skončí na chodbě před dveřmi. Rozuměli jsme si?“
Martin se ještě pokusil protestovat. Začal něco o zaplacených penězích a o tom, že oni za nic nemůžou, jenže Veronika už ho neposlouchala. Otočila se, vyšla z bytu a práskla za sebou dveřmi tak prudce, až se ze stropu na schodišti sesypal jemný prach omítky.
Když dosedla do auta, dlouho jen seděla za volantem a nedokázala nastartovat. Prsty se jí třásly drobným, neovladatelným chvěním. Půl roku. Celých šest měsíců její tchyně tajně pronajímala její byt cizím lidem. Kasírovala peníze, zatímco Veronika poctivě platila daň z nemovitosti a teď měla ještě řešit šílené účty za energie.
Myšlenky jí v hlavě vířily jedna přes druhou. Kam Irena ty peníze dávala? Důchod měla slušný, nouzí rozhodně netrpěla. A právě v tu chvíli si Veronika vzpomněla.
Denis. Pavlův mladší bratr. Třicetiletý povaleč, který byl neustále ve fázi „hledání sebe sama“. Zaměstnání střídal každé dva měsíce, na všechny šéfy si stěžoval jako na tyrany a od matky pravidelně tahal peníze. Před pár měsíci se Denis zničehonic objevil na rodinné večeři v téměř novém zahraničním autě. Když se ho Pavel zeptal, kde na něj vzal, ledabyle prohodil, že si ho pořídil na splátky a máma mu pomohla s akontací. A před měsícem se ještě chlubil herním počítačem za naprosto absurdní částku.
Veronika pevně sevřela volant, až jí zbělely klouby. Tak takhle to bylo. Na její účet si Irena vydržovala svého mladšího, milovaného synáčka.
Cestou domů si v duchu znovu a znovu připravovala rozhovor, který ji čekal. Nehodlala křičet ani dělat scénu. Hysterie je známkou slabosti. Ona potřebovala chladná fakta, jasné důkazy a svědky.
Když vešla do svého bytu, z kuchyně k ní dolehl živý hovor. Pavel už se vrátil z obchodu a s ním, jako by to snad bylo objednané, dorazila i Irena. Vzduchem se linula vůně pečeného kuřete. Tchyně pobíhala kolem sporáku ve Veroničině zástěře, jako by jí celá kuchyně právem patřila.
„Á, Veronika je zpátky!“ zatrylkovala Irena radostně.