otočila se k ní s mísou salátu v rukou. „S Pavlem jsme si řekli, že nachystáme večeři. Ale co je s tebou? Jsi bílá jako stěna. Stalo se něco v práci?“
Veronika si beze slova zula boty, pečlivě je zasunula do botníku a zamířila do kuchyně. Pavel seděl u stolu, skloněný nad mobilem, a přejížděl prstem po displeji, jako by se ho dění kolem vůbec netýkalo.
„V práci potíže nemám, Ireno,“ pronesla Veronika klidně. Odsunula židli a posadila se přímo naproti manželovi. „Problém máme doma. V rodině.“
Ten vyrovnaný, až nepřirozeně chladný hlas přiměl Pavla konečně zvednout oči od telefonu. Zpozorněl. Irena strnula u linky s utěrkou v ruce a její nacvičený úsměv, kterým ještě před okamžikem vyplňovala celou místnost, začal z obličeje pomalu mizet.
„Co se děje, Veroniko?“ zeptal se Pavel opatrně.
Veronika vytáhla mobil, otevřela fotky a položila ho doprostřed stolu displejem nahoru.
„Dnes jsem byla ve svém bytě,“ řekla. „V tom, kde podle tebe tvoje matka pěstuje sazenice.“
Ireně se tvář během jediné vteřiny pokryla nepravidelnými rudými skvrnami. Polkla, až jí poskočilo hrdlo, a rychle se otočila ke dřezu. Předstírala, že si právě teď, zrovna v téhle chvíli, nutně musí umýt ruce.
„A co tam bylo?“ Pavel ještě pořád nechápal, jak velká bouře se na něj žene.
„Bydlí tam cizí chlapi, Pavle. Už půl roku.“ Veronika vyslovovala každé slovo přesně a tvrdě. „Chodí v zablácených botách po mých parketách, smaží si brambory v mé kuchyni a spotřebovávají moji elektřinu i vodu. A nejlepší na tom je,“ posunula telefon blíž k němu, „že tam jsou na základě tohohle papíru. Podívej se pořádně.“
Pavel vzal mobil do ruky. Očima přelétl fotografii, pak posunul prstem na další snímek a zastavil se u podpisů. V kuchyni zhoustlo ticho, tak těžké, že se téměř dalo nahmatat. Rušil ho jen proud vody tekoucí z kohoutku, který Irena ve svém rozrušení zapomněla zavřít.
„Mami?“ Pavlův hlas se zlomil. Zvedl pohled k Ireně. „Co to má znamenat? Ty jsi pronajala Veroničin byt?“
Irena prudce otočila kohoutkem a voda utichla. Pomalu se obrátila zpátky ke stolu a mokré ruce si otírala do Veroničiny zástěry. Provinilost z jejího výrazu zmizela. Nahradila ji zatvrzelá, útočná tvrdost člověka, který byl zahnán do kouta, ale rozhodně se nehodlá vzdát bez boje.
„No a co?“ vyjela napjatě. „Ten byt tam jen tak ležel ladem! Prázdný, zaprášený, k ničemu. Vy v něm nebydlíte, nic tam neopravujete, nic s ním neděláte. Tak proč by měl přijít vniveč? To by byla hloupost!“
„Je to můj byt, Ireno,“ odpověděla Veronika bez zvýšení hlasu, ale každá slabika dopadla na stůl jako rána. „Můj osobní majetek. Jen já rozhoduji, jestli bude prázdný, nebo ne. Neměla jste sebemenší právo vpustit tam cizí lidi. A už vůbec ne za to brát peníze. To, co jste udělala, je podvod.“
„Podvod?“ Irena rozhodila rukama a teatrálně protočila oči. „Podívejte se na ni, najednou je z ní právnička! Já jsem přece ty peníze dávala do rodiny!“
„Do jaké rodiny?“ Veronika se nepatrně naklonila přes stůl. „Do mojí rodiny jste přinesla jen účet na dva a půl tisíce korun za služby a energie. Tak kam zmizelo nájemné? Na auto pro Denise? Nebo na jeho nový počítač?“
Pavel těkal pohledem od matky k ženě. Byl zmatený, zaskočený, jako by mu teprve teď začalo docházet, že nejde o obyčejnou hádku u večeře.
„Mami, je to pravda?“ zeptal se a v jeho hlase zazněl poslední zbytek naděje, že matka všechno popře. „Dávala jsi ty peníze Denisovi?“
„Ano, dávala!“ odsekla Irena vzdorovitě a přistoupila blíž ke stolu. „Protože Denis je potřebuje víc! Vy dva si s Veronikou žijete jako v bavlnce. Máte slušné platy, žádnou hypotéku, nic vám nechybí. Ale ten kluk se musí nějak postavit na vlastní nohy. Má to těžké, pořád se hledá. Kdo mu má pomoct, když ne vlastní matka?“
„Na cizí účet?“ Veronika se krátce, nevesele zasmála. Z té do očí bijící drzosti se jí na okamžik sevřel hrudník. „Vy jste se rozhodla podporovat mladšího syna z majetku své snachy? Slyšíte vůbec sama sebe?“
„Jak si dovoluješ se mnou takhle mluvit!“ Irena už křičela. „Já jsem tě přijala do své rodiny jako vlastní!“
„Do jaké své?“ Veronika se rozhlédla po kuchyni a rukou obsáhla prostor kolem sebe. „Bydlíme v mém bytě.“
Byt, ve kterém právě stáli, byl sice koupený během manželství, ale převážnou část peněz dali Veroničini rodiče. Irena nepřispěla ani korunou.
„Tady jste host,“ pokračovala Veronika chladně. „A v tom druhém bytě jste také nebyla nic víc než člověk, kterému jsem dočasně svěřila klíče kvůli opravě potrubí.“
Pak stočila pohled na manžela. Pavel seděl shrbený nad stolem a díval se na svoje ruce. Mlčel. Ani náznak toho, že by se chtěl postavit na její stranu.
„Pavle,“ oslovila ho tiše, „řekneš k tomu něco?“
Těžce si povzdechl, přejel si dlaní po tváři a teprve potom se na ni podíval. V jeho očích však Veronika nenašla odhodlání chránit pravdu ani spravedlnost. Viděla jen podráždění člověka, kterému pokazili klidný večer a zatáhli ho do nepříjemného sporu.
„Veroniko, upřímně… neděláš z toho trochu moc?“ začal smířlivým tónem. „Máma určitě udělala chybu, že se tě nezeptala. To uznávám. Ale na druhou stranu ten byt fakt stál prázdný. Ona to vzala tak nějak prakticky, po svém. Denis je na tom teď vážně složitě. Jsme přece rodina, měli bychom si pomáhat. Nedělejme z komára velblouda. Pár lidí tam nějakou dobu bydlelo, ale nic snad nezničili.“
Veronika na Pavla mlčky hleděla a cítila, jak se v jejím nitru zvedá ledová prázdnota.