„Můj syn má trvalý pobyt u tvého manžela, takže má nárok i na váš byt! Zjišťovala jsem si to!“
Veronika přivřela dveře ještě o kousek víc, aby návštěva omylem nezískala dojem, že ji někdo hodlá pustit dovnitř. Na prahu jejich dvoupokojového bytu stála Martina, bývalá žena jejího muže, v lesklém plášti naprosto nevhodném do červencového počasí, a v ruce držela připravený telefon. Za ní se tlačila další žena s notesem a propiskou, také zjevně připravená k akci.
„Dobrý den,“ pronesla Veronika klidně.
„Žádné dobrý den, začněte to vyřizovat!“ vyštěkla Martina a postoupila o krok blíž. Podpatek jí ostře ťukl o práh. „Dítě má právo na bydlení svého otce! Když je tu hlášené, patří mu podíl. Jeden známý právník mi to vysvětlil.“
Žena s notesem významně přikývla a něco si načmárala. Patrně právě ona měla představovat ten právní dohled.
„Martino, zapisuj to, všechno zapisuj,“ hodila přes rameno. „Co říkají, kdy jsme přišly, všechno.“
Martin se objevil v předsíni jen v ponožkách, spatřil, kdo stojí za dveřmi, a v tu chvíli si zřejmě náhle vybavil, že v kuchyni nechal nedopitý čaj. Otočil se a zmizel. Jeho manželský status „online“ toho dne zhasl okamžitě.
Veronika tak zůstala v chodbě sama proti dvěma.
„Pojďte dál,“ řekla nakonec. „Probereme to v klidu.“
„Ona to se mnou bude probírat v klidu!“ odfrkla si Martina a vešla dovnitř bez zouvání. Na světlém linoleu po ní zůstávaly mokré půlkruhy. „Myslela jsem, že jste slušní lidé. A vy chcete ošidit dítě! Vlastní dítě! Kde má mít můj Sebastian podíl? U cizích?“
Sebastian byl její syn. V dokladech se jmenoval Sebastian, ale Martina jeho jméno vyslovovala se zvláštní slavnostní naléhavostí, jako by šlo o posvátný předmět, kterým lze vyrazit každé dveře.
Žena s notesem se bez dovolení posadila na stoličku v předsíni, položila si blok na koleno a zvedla propisku.
„Budu si dělat záznam,“ oznámila. „Pro sociálku. Kristýno, řekni jí to o sociálce.“
„Půjdu na OSPOD!“ navázala okamžitě Martina. „A pak k soudu! Ještě uvidíte! Kluk je hlášený na téhle adrese, takže mu podle zákona patří metry. A můžete se třeba rozkrájet.“
Veronika ji nechala mluvit. Chlapec, o kterém se tu vedl tak vášnivý spor, v tom bytě nebyl ani jednou. Ani jedinkrát za celé tři roky jejího manželství s Martinem. Trvalý pobyt mu sem přihlásili čtyři roky předtím, ještě dávno před Veronikou, kvůli spádové škole v okolí. Ve skutečnosti bydlel pořád s matkou na druhém konci města. Za otcem jezdil v sobotu do kavárny, zůstal dvě hodiny a zase odjel.
O tom, komu byt skutečně patří, neměla Martina zřejmě ani ponětí. Brala ho jako společný majetek manželů. Když je tu přece Martin hlášený, musí být co rozdělovat.
Jenže Veronika tenhle byt koupila rok a půl předtím, než Martina vůbec vstoupil do jejího života, a celá historie jeho pořízení byla dohledatelná do posledního papíru.