Prodala pokoj ve sdíleném bytě, který jí zůstal po matce, přidala vlastní úspory a zbytek doplatila developerovi na splátky. Pět let to táhla sama. Jednačtyřicet metrů, cihlový dům, třetí patro. Smlouva byla sepsaná ještě na její rodné příjmení. Datum na papírech předcházelo datu svatby přesně o osmnáct měsíců.
„Dáte si kávu?“ zeptala se Veronika klidně. „Nebo čaj?“
„Jaký čaj?“ vyjela Martina a rozhodila rukama tak prudce, až jí náramek z velkých tyrkysových korálků sklouzl skoro k lokti. „Neodváděj řeč! Přepíšeš synovi podíl, nebo mám rovnou sepsat podání?“
„Tak ho sepište,“ odpověděla Veronika. „Já zatím postavím vodu.“
Odešla do kuchyně. Martin zůstal stát u okna zády k nim a s nezvykle soustředěným výrazem zkoumal dvůr, jako by tam právě probíhalo něco nesmírně důležitého. Veronika mezitím vytáhla ze zásuvky kuchyňské linky složku. Nebyla nijak objemná, obyčejné kancelářské desky. Přinesla ji zpátky a položila na skříňku v předsíni, ale zatím ji neotevřela.
„Kristýno, ona si šla fakt vařit vodu,“ sykla Martina k sestře tak hlasitě, že to bylo slyšet přes celou chodbu. „To si z nás dělá legraci? Piš: demonstrativně odmítá komunikovat.“
„Odmítá!“ zavolala Martina směrem ke kuchyni. „Slyšíš? Souseda měla úplně stejný případ! Dítě mělo v bytě trvalý pobyt a hotovo, soud jim podíl přiznal. Nakonec to poslušně převedli!“
„U sousedky,“ zopakovala Veronika bez náznaku rozčilení.
Vrátila se a posadila se na taburet proti nim. Klidná, vyrovnaná, jako by návštěva přišla probrat sazenice rajčat, a ne vyhrožovat soudem.
„Vezměme to postupně,“ navrhla. „Vy chcete, aby byl vašemu synovi v tomhle bytě vyčleněn vlastnický podíl. Jako důvod uvádíte jeho trvalý pobyt na této adrese. Chápu to správně?“
„Samozřejmě!“ zvedla Martina bradu. „Přihlásil ho sem vlastní otec! A otec má povinnost dítě zajistit!“
„Ano, povinnost má,“ přikývla Veronika. „Výživným a tím, že se na péči podílí. Výživné chodí?“
Martina se na okamžik zarazila.
„Chodí,“ zamumlala neochotně. „Přesně na den, tomu se nedá nic vytknout.“
„Právě. To je nárok vašeho syna. Má právo na výživné a na otce. Otec je tady.“ Veronika krátce kývla stranou, odkud se neozývalo vůbec nic. „Výživné dostává, jak jste sama řekla, včas. Ale podíl v bytě není nárok dítěte. O vlastnictví rozhoduje vlastník.“
„Jenže vlastníci jste přece vy oba!“ vložila se do toho Kristýna. „Manžel je tu hlášený, takže jde o společně nabytý majetek!“
Veronika k ní otočila hlavu. Poprvé od začátku se jí podívala přímo do očí.
„Jste právnička?“
„Já… vystudovala jsem účetnictví,“ znejistěla Kristýna a trochu splaskla. „Ale něco jsem si o tom četla.“
„Výborně,“ řekla Veronika. „Tak budeme počítat. To bude vašemu oboru bližší.“
Sáhla po deskách. Pomalu, bez jediného zbytečného pohybu. Otevřela je a vytáhla z nich první list – smlouvu.