Martin něco nesrozumitelně zabručel, spíš jen odkašlal, a zase zmizel zpátky v kuchyni.
Ještě ten večer se ozvala tchyně. Veronika to čekala. Martina nebyla z těch, kdo by si nechal podobnou porážku pro sebe.
„Verunko, co to zase vyvádíš,“ spustila Milena hned, bez pozdravu. „Vždyť jde o dítě. Tak jí přenech nějaký kout, jeden pokojík, aspoň dočasně. Ona ti stejně nedá pokoj. A toho kluka je mi líto. Je to přece vaše krev, s tím nic nenaděláš.“
„Čí krev, Mileno?“ zeptala se Veronika klidně.
„No jak čí? Martinova přece!“
„Ano. Martinova. Ne moje. A už vůbec ne krev mého bytu. Ten byt patří mně, Mileno. Měla jsem ho dávno před svatbou. Martin tu má jen trvalé bydliště, nic víc.“
„Pořád meleš jen byt, byt, byt!“ povzdychla si tchyně podrážděně. „Já mluvím o obyčejné lidskosti.“
„Lidské je platit výživné a brát syna ven, do kina, na výlety. Martin platí. A bere ho. Takže po lidské stránce je splněno všechno.“
Milena ještě chvíli těžce vzdychala do telefonu. Pak to zkusila jinudy. Začala o tom, že Veronika sama děti nemá, a proto nemůže chápat, co cítí matka. Že Martina je v zoufalé situaci. Poznámka o bezdětnosti mířila přesně tam, kam měla. Obě to věděly.
Veronika na okamžik odtáhla telefon od ucha. Položila hrnek na stůl. Teprve potom si mobil znovu přiložila k tváři.
„To je pravda,“ řekla tiše. „Tomu asi nerozumím. Zato umím číst smlouvy. Dobrou noc, Mileno.“
A hovor ukončila.
Uběhly tři týdny.
Teta Marcela, sousedka ze čtvrtého patra, se kterou se Veronika občas potkávala u výtahu, jí jednou mezi řečí prozradila, že se v domě vyptávala nějaká nervózní ženská v lesklém plášti. Obcházela lidi po vchodu a sháněla levného právníka, nejlépe někoho přes bydlení. Prý jí nakonec na jednoho dali kontakt, jenže když za ním zašla, údajně nad tím jen rozhodil rukama. Nebylo se čeho chytit.
„Někdy zkrátka není čeho,“ přikývla Veronika.
Zprávy o Sebastianovi se k ní donesly také oklikou. Zase přes tetu Marcelu, jejíž snacha pracovala právě v té škole. Nakonec ho z té vyhlédnuté školy, kvůli které se celý poprask rozpoutal, přeřadili jinam. Trvalé bydliště mu vyřídili u matky. Ukázalo se, že hned naproti Martininu domu je také slušná škola, jen se tím dřív nikomu nechtělo zabývat. Celá ta anabáze s cizím bytem tedy nebyla ani tak o dítěti, jako spíš o neexistujícím řádku ve smlouvě.
Martin od onoho večera svou bývalou ženu nezmiňoval. Jen jednou utrousil, že mu volala a stěžovala si, ale telefon nezvedl. Veronika pouze kývla. Na nic dalšího se neptala.
Složku se smlouvou odnesla z předsíně a uklidila ji na místo. A přes Czech POINT si objednala ještě jeden čerstvý výpis z katastru, s aktuálním datem.
Pro jistotu.