„Můj syn je hlášený k pobytu u tvého manžela, takže má na váš byt nárok! Zjišťovala jsem si to!“
Veronika pootevřené dveře ještě o kousek přivřela, aby si návštěva náhodou nevyložila její postoj jako pozvání dál. Na prahu bytu 2+1 stála Barbora, bývalá žena jejího muže, v lesklém plášti, který se k červencovému počasí vůbec nehodil, a v ruce svírala připravený telefon. Za ní postávala další žena s propiskou a sešitem, jako by čekala jen na povel začít zapisovat.
„Dobrý den,“ pronesla Veronika klidně.
„Tady nejde o žádné zdravení, ale o přepsání podílu!“ vyštěkla Barbora a posunula se dopředu. Podpatek jí tvrdě klepl o práh. „Dítě má právo na bydlení svého otce. Když je tu přihlášené, patří mu část bytu. Známý právník mi to vysvětlil.“
Žena se zápisníkem významně přikývla a něco si načmárala. Nejspíš právě ona měla představovat onu právní autoritu.
„Barboro, všechno si zaznamenávej,“ utrousila přes rameno. „Co říkají, v kolik jsme přišly, úplně všechno.“
Zdeněk se objevil v předsíni jen v ponožkách, a jakmile zjistil, kdo stojí u dveří, náhle si zřejmě vzpomněl na nedopitý čaj v kuchyni. Beze slova se otočil a zmizel. Jeho manželský status „online“ toho dne zhasl neuvěřitelně rychle.
Veronika tak zůstala v úzké chodbě sama proti dvěma ženám.
„Pojďte dál,“ řekla nakonec. „Probereme to bez křiku.“
„Ona se mnou bude mluvit bez křiku!“ Barbora vpochodovala dovnitř v botách a na světlém linoleu po ní zůstávaly vlhké půlkruhy. „Měla jsem za to, že jste slušní lidé. Jenže vy okrádáte dítě! Vlastní dítě! Kde má mít můj Pavlíček podíl? U cizích?“
Pavlíček byl její syn. V dokladech se jmenoval Pavel, ale z Barbořiných úst z něj byl vždy Pavlíček, vyslovený s takovým posvátným nadechnutím, jako by tím jménem šlo rozrazit jakékoli dveře.
Žena se sešitem si bez dovolení sedla na stoličku v předsíni a položila si blok na koleno.
„Já si to píšu,“ oznámila důležitě. „Pro sociálku. Andreo, řekni jí o sociálce.“
„Půjdu přes sociálku!“ okamžitě navázala Barbora. „A klidně i k soudu! Ještě budete koukat. Kluk je na téhle adrese hlášený, takže ty metry jsou podle zákona jeho. Můžete se třeba stavět na hlavu.“
Veronika ji nechala mluvit. Chlapec, o kterém byla řeč, v tomhle bytě nikdy nebyl. Ani jedinkrát za tři roky jejího manželství se Zdeňkem. Přihlásili ho sem před čtyřmi lety, ještě dávno před Veronikou, kvůli spádové oblasti, aby se dostal na dobrou školu poblíž domu. Ve skutečnosti bydlel pořád s matkou na druhém konci města. Za otcem jezdíval v sobotu do kavárny, na dvě hodiny, a pak zase zpátky.
O tom, komu byt doopravdy patří, Barbora očividně netušila vůbec nic. V hlavě měla jednoduchou rovnici: manžel je tu hlášený, byt je tedy manželský, a když je manželský, musí se dát dělit.
Jenže Veronika si tenhle byt koupila rok a půl předtím, než Zdeňka vůbec poznala. A důkazů k tomu měla víc než dost.